Praha rozmanitá
Praha je město rozmanitosti – kulturní, architektonické, urbanistické.
„Praha není pouze most a hrad“ stejně jako Praha není jenom Staré město, Vinohrady a sídliště. Skládá se z nepřeberného množství unikátních míst, jejichž vzájemné vztahy vytvářejí město tak jak jej dnes známe. Pojďme se podívat na Prahu okem urbanisty či plánovače a pokusme se rozkrýt její rozmanitost urbanistickou.
Co je urbanistická rozmanitost?
Každé město je složené z mnoha městských struktur neboli typů zástavby, které se vzájemně liší tím, jak je navržena uliční síť, či jak vypadají a jak jsou umístěné budovy. Městské struktury a jejich podoba odpovídají období, účelu a společenské shodě v jejichž rámci vznikly. Co je však zajímavé, je že tyto struktury lze ve městě najít a popsat.
Rozmanitost struktur dělá Prahu tím, čím je, tedy městem vrstevnatým a kulturně bohatým.
Podoba a skladba městských struktur dennodenně ovlivňuje její obyvatele, počínaje prostupností města umožňující pohodlný pohyb pěšky konče kapacitou a dostupností bydlení. Bez hlubšího pochopení, jak Praha dnes vypadá a funguje, nemůžeme dobře naplánovat, jak má vypadat a fungovat v budoucnu. Porozumění její urbanistické struktuře může být prvním krokem.
Pražské městské struktury lze najít mnoha způsoby. My se na ně podíváme skrze data.
Abychom pochopili, jak je město uspořádané, měříme všechno od velikosti a tvaru budov, jejich rozestupů, až po propojenost ulic a další metriky popisující vystavěné prostředí. Ve výsledku nám data řeknou, kolik základních typů městských struktur Praha má a kde jsou. Základních proto, že se vždy můžeme podívat hlouběji a rozlišit rozdíly v rámci struktur, jak si ukážeme níže.
Praha má struktur spoustu, ale těch základních je 18. To zní jako velké číslo, když si člověk vybaví, jak jednotlivé městské čtvrti vypadají a jak jsou si některé z nich podobné. Které to jsou? Můžeme se podívat na několik příkladů (pokud vás zajímá více, doporučujeme si projít mapu samostatně nebo nakouknout do Územně analytických podkladů 2020 ).
01 / 04
1
Staré město
Středověké jádro Prahy, které dnes dělíme na Staré Město, Nové Město a Malou Stranu je svým charakterem velmi unikátní. Počátky jeho současné struktury se datují až do 13. století, a i přes to, že – do určité míry – plánování, je z velké části tzv. organické.
To znamená, že jeho formu nikdo nenakreslil předtím, než bylo postaveno, ale že se samovolně vyvinulo a vyrostlo podél původních cest. Můžeme to vidět do dnes – ulice se vlní, bloky jsou nepředpokládatelně velké a velmi volně tvarované a vnitrobloky jsou často využité k zástavbě.
Zároveň je to struktura svým měřítkem navržená ideálně pro pěší, tedy primární způsob dopravy v době kdy vznikala. O tom svědčí jak vysoká propojenost ulic tak vysoká hustota lidí i aktivit, tak aby bylo vše jednoduše v dosahu. I díky tomu historická Praha byla velmi kompaktní, a tedy opevnitelná a ubranitelná.
2
Vinohrady
Výrazně odlišná struktura Vinohrad byla určena plánem. Ten však určuje pouze základní strukturu, nikoliv architekturu či náplň budov. Plán předurčuje uliční síť a tím i velikost bloků či umístění veřejných prostor jako jsou náměstí.
Výsledkem je homogenní zástavba z přelomu 19. a 20. století, která byla ve své době obsloužena opět převážně pěšky, ale od roku 1897 i tramvají. Podobně jako v předchozím případě to vyústilo ve čtvrť, která je komfortní pro pěší i dnes.
Velkým rozdílem oproti středověkému jádru je využití vnitrobloků. Tam, kde středověká zástavba potřebovala chlévy, dílny a další prostory, nová měšťanská zástavba často ponechala zahrady.
Logiku uspořádání prostoru ale sdílí, stále máme jasně definované ulice, a vysoké domy stojící na hraně pozemku těsně vedle sebe, tvořící tak uzavřené bloky.
3
Starý Spořilov
Doba industriální s sebou přinesla i nehostinnost čtvrtí plných továren a malých bytů pro velké rodiny. Na to reagují zahradní města jako Starý Spořilov. Tam, kde Vinohrady stojí jako pevná neproniknutelná hradba zástavby, nabízí víceméně rodinná zástavba prostor, stromy, parky a zahrady.
Většina zahradních měst podléhá plánování do podobného detailu jako v předchozím případě, tedy uliční síť a pravidla umístění budov, ne tak budovy samotné (i když to se také lišilo).
Zahradní města (nebo spíše zahradní rezidenční čtvrti, abychom byli přesní) stále mají definované ulice a jednoznačný rozdíl mezi veřejným a soukromým, avšak hranice pozemků už více vytyčují ploty, než domy samotné.
4
Sídliště Lužiny
Plánu podléhají i sídliště, avšak poněkud jinému. Bytová výstavba v období komunismu byla plánovaná od struktury silnic (ano, spíše silnic než ulic) po vybavení kuchyňské linky a často i obyvatelstvo. Husté, blokové město je odmítáno jako nehygienické a plánovači tak navrhovali čtvrti dle tehdejších moderních standardů.
Výsledkem bylo popření tradičního vztahu mezi ulicí, parcelou a budovou, ale i změna měřítka související jak s neschopností architektů vyrovnat se lidským vnímáním prostoru, tak s nastupující dominancí automobilu.
Vznikla místa, která jsou dramaticky jiná. Celý prostor má velmi volnou strukturu, hierarchie ulic prakticky chybí a služby, které by za normálních podmínek byly na hlavních ulicích, jsou koncentrovány do nákupních center. Přirozený pohyb ulicí, který běžně zajišťuje, že obchody mají dostatek zákazníků, je nahrazen přímou cestou k nejbližší stanici metra.
Struktury města Prahy
Ani městské struktury však neexistují ve vzduchoprázdnu.
Jsou si podobné a tvoří přirozené skupiny vytvářející hierarchii. Z té si můžeme vybrat s jakým detailem chceme pracovat nebo klidně jít hlouběji jako v případě historického centra. Nejjednodušší pohled na kompozici Prahy nám nabídne rozdělení do 7 skupin sdružujících našich 18 základních typů struktur.
Cirkulární taxonomický strom. Často se využívá v biologii, kde zobrazuje evoluční vztahy mezi různými biologickými druhy. Lze na něm také představit vztahy mezi jednotlivými taxonomickými jednotkami.
Popis jednotlivých větví taxonomického stromu
Sídlištní prstenec
Prstenec poválečných sídlišť postavený převážně na okraji tehdejšího města. Sídliště jsou synonymem pro mnoho velkých prefabrikovaných budov, které více či méně, stojí volně v zeleni. Pojí se s nimi i nepředvídatelná uliční síť a složitá odpověď na otázku co vlastně ulice na sídlišti je. V Praze se sídliště stavěla podle různých urbanistických plánů, ale ve výsledku můžeme identifikovat dva typy, převážně odrážející jejich velikost.
Vnitřní periferie
Periferie nemusí být jenom na okraji měst, často potkáme místa, která mají velmi podobný charakter i uvnitř města. Skládají se z menšího průmyslu a množství dalších funkcí ve struktuře, která je převážně chaotická a málokdy reaguje na okolní zástavbu. Praha má taková místa dvojího typu, lišící se jen v drobnostech.
Průmysl a komerce
I Praha má místa, která můžeme označit za servisní. Jsou to průmyslové oblasti, velké nákupní zóny či letiště. Není jich mnoho, ale jejich struktura je specifická zvláště velkým měřítkem jednotlivých budov i vzdáleností mezi nimi. Do této skupiny spadají dva dva typy; první je složený převážně z menších a druhý z větších staveb.
Historická městská struktura
Celé širší centrum Prahy bylo postaveno v předválečné době, a tedy před rozvojem automobilismu. To s sebou nese lidské měřítko, počítalo se přeci, že se po městě bude každý pohybovat převážně pěšky. Výstavba, která následovala ve druhé polovině 20. století už tyto parametry nemá. I proto se středověké a industriální město potkává v jedné skupině městských struktur. V kontextu celého města jsou si prostě hodně podobné.
Okraje
V Praze najdeme spoustu okrajů, a nemusí nutně být na její vnější hranici. I uvnitř najdeme místa, která jsou na okraji, ať je to směrem k některému z kopců či mezi různými typy struktur. Okraje jsou často specifické, půjčují si základní stavební kameny z míst, k nimž přiléhají, ale mění a ohýbají jejich pravidla tak, jak se jim zrovna hodí. Podle toho, kde se nachází a s čím sousedí, můžou být rozděleny do 3 typů struktur.
Místa k bydlení
Více než třetina Prahy je pokryta různorodou směsicí čtyř typů městských struktur určených k bydlení, od rodinných domů s velkou zahradou po hustší výstavbu, která nemá daleko k sídlištní struktuře. Jsou to místa, která často poskytují jen část toho, co člověk denně potřebuje, a jsou tak spíše těmi, kam se vracíme na noc.
Různorodé výplně
Některá místa ve městě se chovají, jako by vyplňovala zbytkový prostor. V některých případech tomu tak je, jindy paradoxně vznikla struktura chovající se jako výplň dříve než její okolí. Jeden charakter však mají společný – jsou různorodé: mixují drobné i velké budovy a obecně se dost odlišují od svého okolí. Tři typy struktur, které sem spadají, se liší charakterem, tedy tím, jak daná výplň vypadá, zda je drobná či větší, organizovaná více či méně.
Co zachycují?
Co všechno tyto struktury zachycují kromě způsobu výstavby?
Spoustu věcí, třeba historii a proměny přístupu k městu. Pojďme se podívat na několik fází vývoje Prahy a zjistit, jak se na ně vážou jednotlivé typy městských struktur.
1816
Roku 1816 byla Praha mnohem menší než dnes. Zajímavé je, že struktura tehdejšího města (10) se v jeho jednotlivých čtvrtích nelišila nějak významně. Celá tehdejší zástavba je součástí jednoho dnešního typu.
Samozřejmě bychom mohli odlišit Staré a Nové Město, rozdělené linií původních hradeb (dnešní ulice Národní, Na Příkopě, Revoluční) či Malou Stranu, ale z pohledu celého města to není velký rozdíl.
Zajímavostí je, že historické židovské město, zobrazené v severní části archivní mapy, není součástí stejné struktury jako jeho okolí. To proto, že bylo na přelomu 19. a 20. století asanováno, tj. postaveno znovu podle jiného modelu - toho Vinohradského. Můžeme tedy říci, že historie jde ruku v ruce se způsobem výstavby v daném období.
1924
Konec 19. a začátek 20. století je obdobím industrializace a kompaktní blokové zástavby. Kolem historického města vznikají nové čtvrti, tvořené dvěma typy struktur. Ta první zachycuje velmi pravidelnou blokovou zástavbu (17) reflektující originální plán, který se snaží o pravidelnou mřížku ulic.
Ale i ta někde končí, ať je to dáno terénem nebo návazností na jiné struktury. Tento přechod je pak zachycen jako svébytná struktura (8), která se v mnohém podobá té předchozí, ale porušuje její pravidla aby se mohla adaptovat na své okolí.
V hierarchii popsané výše, je všechna výstavba do roku 1920 v rámci jedné jediné skupiny. To opět naznačuje míru, do jaké je městská struktura navázána na proměny společnosti v čase.
1938
Meziválečná výstavba je obdobím vilových čtvrtí a zahradních měst, a nejinak je tomu v Praze. Vznikají čtvrti jako už zmíněný Starý Spořilov (6), Ořechovka (5) nebo Hanspaulka (9). Město se tak dále rozpíná do krajiny a klesá jeho hustota. Nová výstavba vilového charakteru totiž pojme mnohem menší počet lidí než struktury, které existovaly do té doby.
Můžeme si také všimnout, že až na výjimky nejsou nové čtvrti postavené v přímé návaznosti na starší blokovou strukturu, ale nechávají si odstup. Vzniklý prostor je dnes vyplněný, ale často zástavbou, jejíž kvality nedosahují stejné úrovně jako u té, která byla postavena do druhé světové války.
1966
Výstavba druhé poloviny 20. století už byla plně v rukách centrálního plánování, které Praze postupně diktuje dva prstence čtvrtí určených převážně k bydlení podle tehdy moderních standardů.
První prstenec vyplňoval volná, či asanací uvolněná místa navazující na existující zástavbu. Tak vznikla třeba sídliště Jarov nebo Invalidovna (13).
Druhý prstenec byl o poznání velkolepější a zahrnuje největší sídliště v Praze jako Jižní Město, Lužiny (12), Bohnice, nebo Střížkov (13). Ta byla naplánována za městem na „zelené louce“, jen místy se musela vypořádat s existujícími vesnicemi.
Výsledkem jsou někdy velmi překvapivé kontrasty kdy vedle osmipatrového panelového domu stojí starý hřbitov a pár rodinných domů.
Rozmanitost městské struktury
Způsob, kterým jsou typy městských struktur poskládány vytváří unikátní místa, s různou mírou rozmanitosti.
Zde si opět můžeme půjčit analogii z přírody, tentokrát z ekologie. Druhová rozmanitost v daném místě (biodiverzita) se dá matematicky popsat. Pojďme si to ilustrovat na příkladu barevných teček, které reprezentují jednotlivé typy městských struktur.
Předpokládejme pět typů, tedy pět barev.
Dále máme tři kruhy a chceme znát rozmanitost každého z nich. V každém kruhu máme celkem 15 teček, kde každá má jednu z pěti barev.
Rozmanitost změříme pomocí tzv. Simpsonova indexu, který zachycuje pravděpodobnost, že pokud dvakrát po sobě náhodně vybereme jednu tečku, obě mají stejnou barvu. Tedy čím nižší hodnotu získáme, tím rozmanitější kruh je.
V prvním kruhu máme tečky od každé barvy. Pravděpodobnost, že dvakrát po sobě náhodně vybereme jednu tečku a obě mají stejnou barvu, je tedy přesně 20 %.
Ve druhém máme jenom tři barvy a pravděpodobnost, že se dvakrát trefíme do té samé, je asi 44 %.
Poslední kruh má jen modré tečky, takže pravděpodobnost je 100 %.
Pokud máme takových teček velké množství a zajímá nás rozmanitost v jednom místě, můžeme kolem něho nakreslit další kruh a změřit Simpsonův index v něm.
Tři různé pohledy na město
Jak vnímáme rozmanitost města při pohybu?
Úplně stejným způsobem můžeme popsat rozmanitost městských struktur z pohledu člověka, který se daným městem pohybuje. Podobný kruh nakreslíme kolem každé budovy ve městě a měříme, jak rozmanité je její okolí, neboli s jakou pravděpodobností patří dvě náhodné budovy z jejího okolí ke stejnému typu městské struktury.
Rozmanitost vnímáme jinak když jdeme pěšky, jedeme na kole či tramvají nebo jedeme autem. Jednoduše proto, že potkáváme různé množství struktur. Je však zapotřebí dodat, že někdy je rozmanitost pozitivní, to když se potkávají kvalitní místa, a někdy méně, to když se potkávají místa periferní a chaotická.
Město pohledem chodce
Představte si, že jdete pěšky městem. V některých místech se zdá, že jdete stále tou samou čtvrtí 5, 10 i 15 minut. To znamená, že ona čtvrť je velmi homogenní, tedy s velmi malou rozmanitostí městských struktur. Jednoduše řečeno je tam stále ta samá struktura, anebo pár sobě si podobných.
01 / 06
1
V Praze takto působí například procházka Starým Městem – každý dům a každá ulice jsou jiné, ale stále je to ten samý princip, ta samá zástavba, to samé město.
2
Velmi podobné to bude i jen co projdete kolem muzea na Vinohrady. Opakující se bloky, sem tam náměstí či park, ale víte, že to je stále jedno a totéž místo.
3
Ale nejen historické struktury mají tento charakter. Podobně nerozmanitě na vás bude působit procházka po Jižním Městě. Byť jeho měřítko i charakter jsou diametrálně odlišné (a v první části článku jsme si vysvětlili proč), pocit homogenity bude stejný.
4
Když se zkusíte projít průmyslovou zónou Malešice-Štěrboholy – ne, že by to byla kdovíjaká procházka – ten pocit se vám vrátí. Tohle místo je jiné, velmi heterogenní když se podíváme na jednotlivé budovy, malé vedle velkých, tlusté vedle tenkých, ale dohromady tvoří jednu velkou homogenní městskou strukturu. A tím se nakonec podobá i tomu Starému Městu.
5
Jiná místa mají naopak rozmanitost vysokou, to znamená, že půjdeme-li kolem, třeba s kočárkem, potkáme velmi rychle několik různých typů městských struktur. Jedním z nich je třeba Braník, kde malý kousek historické blokové zástavby stojí vedle vil, bytových domů i otevřených bloků.
6
Dalším typickým příkladem je Bulovka, kde jsou na malém prostoru bloky Vinohradského typu, velké nemocniční pavilony, velké vily i tradiční předměstská zástavba podél cest na severovýchod. Jak Braník, tak Bulovka jsou pak chodci vnímány jako místa rozmanitá. Není tedy třeba chodit daleko, aby člověk zažil několik typů struktur.
Město pohledem cyklisty
Na kole máme větší rychlost a dosah, což mění naše vnímání toho, co je rozmanité. Člověk totiž nevnímá vzdálenost tolik jako čas. A pohybujeme-li se rychleji, vidíme toho více za stejnou dobu.
Cyklistovi už nestačí malá čtvrť k tomu, aby ji vnímal jednotně, ale nutně potřebuje větší.
01 / 03
1
Jak Staré Město, tak Vinohrady cyklista stále vnímá jako jednotně působící městské prostředí.
2
Podobně na tom je i periferní rodinná zástavba jako ta v Klánovicích nebo Újezdě nad Lesy. I na kole je budeme brát jako jedno, relativně homogenní místo.
3
Naopak vnímání rozmanitosti Prahy se nám otevírá a začínáme si všímat i míst jako Kavalírka nebo Letňany, které jsou složeny z relativně velkých ploch různých typů struktur. Ta spolu tvoří ona místa, která můžeme označit za rozmanitá.
Pohledem řidiče
Jízda autem nabízí největší rychlost i rádius pohybu po městě. Rozmanitost se tak člověku jeví úplně jinak.
01 / 02
1
Pohledem řidiče homogenní už zůstává pouze centrum a vesnice na východě Prahy.
2
Zato severní část města táhnoucí se od Podbaby až do Letňan patří mezi nejrozmanitější části Prahy. Mísí se zde bloková zástavba se sídlišti, industriálními zónami, vilovými čtvrti, bytovou i rodinnou zástavbou různých parametrů a charakteru.
Zda rozmanitost těchto míst vypovídá o jejich vyšší či nižší kvalitě necháme na uvážení čtenáře. Naše odpověď by totiž byla jednoduchá a ne moc užitečná – „To záleží na definici kvality a ta je velmi proměnlivá.“
Praha není jenom jedna, má spoustu charakterů tvořenou rozličnými typy městských struktur. Není to jen most a hrad.
Je to město rozmanitosti. Město, které je složeno z mnoha druhů zástavby. Ale nezáleží pouze na tom, jak vypadá, ale i jak je poskládané. Všechny typy struktur se potkávají a reagují na sebe často velmi originálními způsoby. Míst, která by se přitom dala považovat za homogenní, je v Praze málo. Je to dobře nebo špatně? To záleží na tom, v jakém městě chceme žít. A to může ovlivnit každý z nás.
