Napříč krajinou Českosaského Švýcarska

Přeshraniční trasa národními parky

Máte před sebou průvodce po 10 kilometrové pěší procházce údolím řeky Křinice, která začne v národním parku České Švýcarsko a bude zakončena v saském Hinterhermsdorfu, v národním parku Saské Švýcarsko. V průběhu trasy se několikrát zastavíme, abychom se dozvěděli něco o historii regionu a místního turismu, hospodaření v lesích a na lukách a o tom, co kolem sebe vidíme či můžeme vidět, pokud se na procházku vydáme.

je víska v údolí Křinice (Kirnitz), situovaná asi 3 km na západ od Krásné Lípy na samém okraji národního parku České Švýcarsko. Původní německý název se odvozuje od slova „Kaue“, kterým se označoval přístřešek nad šachtou. Vesnice vznikla až v 50. letech 17. století, kdy si podnikavý tkadlec a bylinkář Christoph Riedel postavil v údolí domek. Postupně sem přicházeli další obyvatelé, kteří se živili především prací v lese, ale později pracovali také na bělidlech, v místní niťárně nebo v jiných továrnách v Krásném Buku, Krásné Lípě a okolí (Kühn 2019).

V obci se dochovala řada lidových roubených domů s podstávkou. Bylo tu také několik velkých hostinců, které ale po válce většinou zanikly. Na jižním okraji osady u silnice do Doubice je Kyjovská přehrada, využívaná ke koupání a rekreaci. Ještě před 2. světovou válkou žilo v Kyjově 455 obyvatel, ale po válce se obec vylidnila − zbylo jen 199 obyvatel. V roce 2011 tu trvale žilo jen 21 lidí, ale počet domů za poslední desetiletí vzrostl (ČSÚ 2006).

Zde vidíme obec Kyjov - Dlouhý Důl od jihu k severu s dominantou Vlčí hory na horizontu. Historický snímek vpravo svědší o tom, že na počátku minulého století byla přilehlá krajina více zemědělsky využívána - malá políčka se střídala s loukami a mezi nimi byly mladé stromy. Ve spodní části obrázku se lze povšimnout například vidíme stromů vysázených podél Křinice. Obrázek zcela vpravo ilustruje současný stav dané oblasti - stromy jsou již vzrostlé, zemědělství je omezené na luční hospodaření a obecně je zde vyšší podíl jehličnatých dřevin.

Dlouhý skalnatý kaňon říčky Křinice se táhne 5 km od Kyjova západním směrem až ke státní hranici s Německem. Hluboké zalesněné údolí je po obou stranách vroubené mohutnými pískovcovými skalami, mezi nimiž se občas otevírají menší postranní rokle. Říčka Křinice, protékající celým údolím, poskytuje útočiště různým živočichům. Žije v ní například pstruh obecný a vzácně vranka obecná nebo mihule potoční, dále se tu vyskytuje rejsec vodní a ohrožená vydra říční. Z ptáků je zde typický konipas horský a skorec vodní, příležitostně tu loví čáp černý a vzácně i ledňáček říční.

Jak již bylo řečeno, lidé v minulosti říčku využívali hlavně k plavení dříví a k pohonu několika mlýnů a pil. S rozvojem turistiky v 2. polovině 19. století se toto romantické údolí stalo vyhledávaným cílem výletů, a proto již roku 1884 vznikla v Kyjově pobočka Horského spolku pro nejsevernější Čechy ( Gebirgsverein für das nördlichste Böhmen ), která se významně zasloužila o zpřístupnění mnoha zajímavých míst, skalních útvarů a vyhlídek v údolí. Činnost spolku podporoval nejen majitel panství Ferdinand Kinský, ale také řada osobností a průmyslníků z Krásné Lípy i okolních obcí. V roce 1906 otevřel spolek zpevněnou cestu údolím, která výrazně usnadnila přístup do skal i spojení do Saska. Ve 40. letech 20. století po ní dokonce jezdila autobusová linka z Drážďan do Žitavy. Už v letech 1884−1886 členové spolku vybudovali ve skalách nad údolím asi 1,7 km dlouhou turistickou stezku, která propojila nejkrásnější skály a vyhlídky ve východní části údolí. V 90. letech 20. století byla tato stezka zrekonstruována a dnes po ní vede trasa obnovené Köglerovy naučné stezky Krásnolipskem.

Obrázky: vlevo nahoře: Silnice Kyjovským údolím - dřevěný přístřešek letního občerstvení „Felsenkeller“, v překladu Skalní sklep, na začátku Kyjovského údolí (pohlednice ze sbírky Jiřího Rosola); vlevo dole: Kyjovské údolí dnes (© Jiří Kühn); vpravo: Kyjovské údolí - pohlednice představuje Kyjovské údolí na čtyřech záběrech. Na dolních obrázcích je Český mlýn v Zadní Doubici a skalní průrva se schodištěm pod vyhlídkou Kinských (pohlednice ze sbírky Matěje Hronského)

Současné lesy Českosaského Švýcarska se jen málo podobají jejich přirozenému stavu neovlivněnému zasahováním člověka. V pravěku byla oblast pokryta neprostupnými porosty. Ještě přibližně do počátku středověku byly lesy téměř nepozměněny a jejich pestrou dřevinnou skladbu tvořily především buk lesní, borovice lesní a jedle bělokorá, v menší míře pak smrk ztepilý, duby, javory, jilmy, jasany, lísky, břízy, jeřáby, habry a další druhy. S počátkem osidlování krajiny kolem roku 1000 našeho letopočtu začal člověk lesy intenzivně hospodářsky využívat (Patzelt 2019). Vzhledem k tomu, že podíl listnatých dřevin byl mnohem vyšší, byly lesy využívány i k produkci medu a jako prostoru pro pastvu prasat a skotu (Berg 1869). Posléze v souvislosti s rozvojem sklářské, uhlířské a smolárenské výroby docházelo k rozsáhlému kácení především bukových porostů (Patzelt 2019). Těžba dřeva sehrála velmi významnou roli v souvislosti s rozvojem populace regionu (Blaschke 1997), kdy bylo dřevo využíváno k mnoha účelům v rámci stavby měst. V 16. století vznikly větší hospodářské celky, velkostatky. Podnikatelské aktivity šlechty proměnily roli lesa ve zdroj příjmů z obchodu se dřevem, kdy k největším odběratelům patřilo Sasko (Správa NP ČŠ 2011). Vzrůstající průmysl v oblasti Saska potřeboval přísun dřeva pro pivovary, vápenné pece, pro výrobu keramiky, těžbu železa. Lesy byly v důsledku těžby a hutnictví zdevastovány, což později vyústilo v nedostatek dřeva a restriktivní opatření v celé oblasti (Kolektiv 1797).

Aby bylo dřevo využitelné ve městech, muselo se tam nejdříve přepravit. Doprava dřeva v úzkých údolích byla velmi komplikovaná, protože neexis-tovala žádná rozvinutá síť silnic. Z nepřístupných lesních a příkrých poloh na svazích a ve stržích byla kulatina s využitím gravitace pře-souvána po systémech tzv. smyků či skluzů, systémem nakloněné roviny do nižších poloh. Další možností dopravy dřeva bylo jeho plavení, k čemuž se využívaly vodní toky, jako jsou říčky Křinice, Kamenice ale i na menších potocích.

V areálu Waldhusche nedaleko Hinterhermsdorfu se můžete podívat, jak takový skluz vypadá. Níže po toku byly kmeny svazovány ve vory. Takto bylo přesouváno jen měkké dřevo, bukové a dubové klády se nenamáčely. Výhodou tohoto způsobu dopravy bylo vymytí ligninu ze dřeva, což byla velice účinná přírodní ochrana před dřevokazným hmyzem (Falke 1868). V roce 1863 po Labi proplulo 1 479 vorů, z toho 847 pod saskou vlajkou, a neslo 571 865 tun dřeva. Z Čech do Bad Schandau bylo v roce 1910 splaveno 239 736 t, v roce 1913 již o něco méně (219 170 t), v roce 1916 to byla jen polovina (109 182 t dřeva) a v roce 1920 už jen 56 894 tun. Na konci 60. let plavení dřeva zcela vymizelo (Kolektiv 1864).

Obrázek vpravo: Plavení dřeva na Křinici v saském Hinterhermsdorfu  - z historie horního zámku v Hinterhermsdorfu (Jochen Viehrig - online: https://kavisebel.hpage.com/holznutzung-im-mittelalter.html)

Lesní řemesla, jako je vypalování dřevěného uhlí, dehtu, potaše a zpracování smoly, hrála v hornaté krajině Českosaského Švýcarska významnou roli až do poloviny 19. století. Znalost výroby dřevě-ného uhlí, tedy pálení milířů, byla po 2. světové válce dokonce důvodem pro odložení odsunu některých jednotlivců z českého území, tzv. ne-postradatelných odborníků. Jedním z nich byl i Franz Kleinpeter z Vysoké Lípy, poslední uhlíř na Jetřichovicku, který naposledy postavil a vypálil milíř při filmování pohádky Pyšná princezna v roce 1952 (Správa NP ČŠ 2011). Milíř můžete vidět doutnat na vlastní oči při příležitosti Dnů řemesel, které v létě každoročně organizuje národní park České Švýcarsko.

Obrázek: Milíř pálený během Dnů řemesel v České Švýcarsku (© NP České Švýcarsko)

Už v 18. století bylo tedy nutné pro zjišťování zásob dřeva plánovat těžbu a zásahy do obnovy lesů umělým zalesňováním. Vznikaly tak velkoplošné stejnověké monokultury zejména smrků, ale i borovic, modřínu a buku. Zároveň se začaly vysazovat rychle rostoucí geograficky nepůvodní dřeviny (např. borovice vejmutovka, modřín opadavý, dub červený). Nedostatkem výnosnějšího monokulturního pěstování je ale nižší odolnost vůči větrným a sněhovým kalamitám. Porosty se tak staly choulostivé k rozvoji lesních škůdců a chorob. Nejstarší zmínky o napadení kůrovcem byla zaznamenána v hlášení úřadu knížete Kinského z roku 1840, zhoubné poškození porostů znamenala i mnišková kalamita, která propukla v roce 1922. Kromě toho bývaly dřeviny oslabovány i výrobou smoly, kdy docházelo k poškozování kůry stromů před dosažením věku obmýtí (Správa NP ČŠ 2011).

Hospodářské využívání lesů pak pokračovalo po tisíc let až do konce 20. století. Jednotvárné porosty hospodářských lesů se staly součástí národních parků − nejprve od roku 1990 na saské straně, o deset let později na straně české. Se vznikem chráněných území bylo ustoupeno od hospo-dářského využívání lesů a hlavním cílem správ se stal návrat lesů k původní dřevinné skladbě. Dnes se zbytky přírodních lesů dochovaly jen vzácně a převládají smrkové monokultury uměle založené člověkem. Obnova porostů je v procesu, ale jedná se o velmi dlouhodobý úkol správy národních parků. Nejčastější přirozená stanoviště tvoří kyselé bučiny, pokrývající většinu rozlohy pískovců. Vedle buku lesního se v nich setkáme i s javorem klenem, smrkem ztepilým a také dnes již vzácnou jedlí bělokorou, kterých se na území českého parku dochovalo pouhých 700 jedinců, v Sasku pak ještě méně. Typické jsou i borové doubravy na vrcholových plošinách pískovců, kde jsou v lesním porostu vtroušeny i lísky a jeřáby. Na exponovaných skalních okrajích se dochovaly kyselé bory (Patzelt 2019).

Obrázek vpravo: Výhled severozápadním směrem z Rudolfova kamene nedaleko Jetřichovic na lesní porosty zasažené kůrovcovou kalamitou v listopadu 2019 (© Johana Vardarman)

U soutoku Křinice s Vlčím potokem byl v roce 1908 vybudován Turistický most. Původní dřevěná lávka byla roku 1992 nahrazena nynější širokým mostem. U něj stojí dřevěný turistický rozcestník s přístřeškem a lavičkami. Vede od něj cesta do Vlčího dolu s odbočkami k Vlčímu hrádku a kolem Brtnického hrádku přes Šternberk do Brtníků (Kühn 2019).

Po pár kilometrech západně od Turistického mostu se Kyjovské údolí pozvolna rozšiřuje, jeho svahy se stávají mírnějšími a skály ustupují. Říčku lemují travnaté plochy příležitostně zaplavované nivy. V dolní části údolí najdeme několik meandrů, které jsou doprovázené nedávno dosazenými stromy.

Na konci Kyjovského údolí tvoří Křinice velký oblouk, obcházející úzký zalesněný výběžek Orlího rohu. V roce 1994 byly na jeho temeni nalezeny stopy středověkého slovanského hradiště z 9. až 10. století. Naproti ostrohu stojí u silničky nápadná Orlí věž s pamětní deskou krásnolipského předsedy Horského spolku pro nejsevernější Čechy Johanna Hilleho a jeho spolupracovníka Antona Richtera. Původní litinová deska z roku 1925 byla po 2. světové válce zničena a novou repliku, doplněnou českým textem, zde nechal v roce 2000 osadit KČT Krásná Lípa ve spolupráci s Říšskou bankou v Pirně (Kühn 2019). MUDr. Johann Hille, jakožto spoluzakladatel byl prvotním a dlouholetým vedoucím  Horského spolku pro nejsevernější Čechy . Svou funkci vykonával nepřetržitě celých 40 let. Spolek se významně podílel na rozvoji turistiky nejen v blízkém okolí, vytvořil a upravil řadu značených cest, vystavěl horskou chatu a rozhlednu na Vlčí hoře, rozhlednu na Jedlové, chatu na Dymníku, hostinec s rozhlednou na varnsdorfském Špičáku, hotel "Onkel Toms Hütte" a vyhlídkovou věž na Tanečnici, turistický most v Kyjovském údolí, atp.

V neděli 13. 9. 1925 byla k uctění jeho památky v rámci oslav 40. výročí existence sdružení v Kyjovském údolí u Zadní Doubice, poblíž ústí Bílého potoka v Křinici, odhalena do skály vsazená pamětní deska. Ta se nedochovala, ale v r. 2000 byla za pomoci pobočky spořitelny z Pirny obnovena díky KČT v Krásné Lípě a starostovi německého Hinterhermsdorfu, který dotaci zprostředkoval. Plaketa nese dvojjazyčný nápis (Severní Polabí 2019):

"Poutníče z blízka i z dáli, pamatuj na zásluhy svých předků - Wanderer von nah und fern gedenke deiner wohlverdienten Vorfahren."

Dnes zaniklá osada Zadní Doubice (německy Hinterdaubitz) se nacházela v blízkosti státní hranice na říčce Křinice při soutoku Brtnického a Bílého potoka na hranici s Německem v okrese Děčín, v současnosti na území národního parku České Švýcarsko. Známá historie obce Zadní Doubice, která byla součástí obce Doubice, sahá do 16. století. O Zadní Doubici je první písemná zmínka v roce 1547 ze zámecké úřední knihy. Místo Zadní Doubice bylo v nářečí známo také jako "Kirnschtmühlen" (Křinické mlýny) (Hemm 2019). Tehdy zde stála pila na vodní pohon a několik domků podél toku říčky Křinice. Obyvatelé osady se živili lovem ryb a těžbou dřeva a lámáním kamene (Kühn 2019). Založení osady souvisí pravděpodobně s existencí sklárny nedaleko obce Doubice. Její založení se datuje na přelom 14. a 15. stol. Sklárna potřebovala pro svůj provoz velké množství dřeva, takže se v jejím blízkém okolí zakládaly pily a na vytěžených lokalitách se usidlovali osadníci (České Švýcarsko - turistické informace 2006). Na Křinickém potoce tak vzniklo několik pil (později přestavěných na mlýny). Je pravděpodobné, že i tato pila v Zadní Doubici vznikla mnohem dříve, ale záznamy staršího data bohužel shořely při požáru na zámku Hohnstein v roce 1604 (Hemm 2019). Podle Tereziánského katastru v místě v roce 1766 stálo sedm domů. V roce 1804 je zmiňována v průvodci po Saském Švýcarsku myslivna, která byla zároveň hospodou, kde se dalo vždy sehnat vynikající české pivo, likéry a občerstvení (Götzinger 1804). Topograf Sommer zde v roce 1833 zaznamenal 7 domů s 38 obyvateli a hájovnu (Sommer 1833). Kolem roku 1846 hájovna sloužila také jako ubytovna a majitel měl dokonce právo točit pivo (Kühn 2019). V původci po severních Čechách (Schäfer 1895) je sem lokalizována "pivnice Hegerů".

Obrázek vpravo: Mapa II. vojenského mapování (digitalizace © Laboratoř geoinformatiky UJEP) v oblasti kolem Zadní Doubice - vidíme, že je v ní zaznamenán hostinec a myslivna.

Franz Hantschel ve svém turistickém průvodci po severních Čechách popisuje Zadní Doubice jako "vesnici za lesem" (Hinterwälderdörfchen) (Hantschel 1894 a 1907). V 90. letech 19. století měla osada celkem 7 domů, 28 obyvatel a spadala pod českou obec Doubice (6 km jihovýchodně). V roce 1930 zde bylo napočítáno 27 obyvatel (ČSÚ 2006). Zajímavé je, že děti ze Zadní Doubice navštěvovaly školu v saském Hinterhermsdorfu, vzdáleném jen 2,5 km (Hemm 2019). V roce 1935 byla dokonce otevřena jedna školní třída přímo v Zadní Doubici (Kühn 2019). Obyvatelstvo se vzdorně hlásilo k českým evangelíkům. V 19. století existovalo pravidelné dostavníkové spojení z Krásné Lípy, ve 20. století pak autobusová doprava na trase Fukov − Český mlýn (Hemm 2019). V roce 1996 byl pro pěší a cyklisty mezi bývalou Zadní Doubicí a saským Hinterhermsdorfem otevřen hraniční přechod (Hraniční most), který znovu propojil po roce 1948 vzájemně nepřístupná místa (Hemm 2019).

Obrázek vpravo: Lesovna neboli hájovna v Zadní Doubici (Jaroslav Polák POLART)

Patrně nejdůležitější stavbou Zadní Doubice byl Český mlýn (Die Böhmische Mühle), který vznikl přestavbou pily v roce 1588. Jako mlýn a pila však sloužilo stavení již odpradávna, o jeho založení ale neexistují žádné písemné záznamy. První písemnou zmínku lze nalézt v zámecké úřední kniha z roku 1547, kde je objekt uváděn jako vodní pila, od roku 1588 pak i jako mlýn na mouku, poslední ze sedmi mlýnů na Křinici na české straně. Mlýny v této oblasti zaznamenává i Oederova mapa z roku 1592. Tyto mlýny (původně pily) jsou tak staré, jako je staré plavení dříví na říčce Křinici a obchodní styky s blízkým Saskem. Je tedy možné, že vznikly již kolem roku 1400. Mlýn však tehdy nehrál příliš významnou roli, důležitější byl nepochybně jeho soused po proudu, tzv. "Dolní mlýn" (Niedermühle), první mlýn na saské straně, který byl pravděpodobně jedním z nejstarších z kdysi čtrnácti mlýnů na Křinici. Niedermühle se dodnes zachoval. Historie obou mlýnů je úzce spjatá. Mezi majiteli mlýnů na horní Křinici se často opakuje jméno Puttrich. V roce 1800 byl majitelem obou stavení mlynář Puttrich a při mlýnu byla zřízena i níťárna. Od roku 1836 je pak Český mlýn přestavěn na vyhlášený hostinec (Kühn 2019, Hemm 2019). Jeho tehdejším vlastníkem byl jistý pan Puttrich, majitel dalšího známého mlýnu na řece Křinici − Niedermühle. Traduje se, že pan Puttrich odkázal svůj majetek svým dvěma vnučkám, protože neměl mužského dědice. Jedna vnučka se stala majitelkou Niedermühle a druhá spravovala Český mlýn. Obě ženy se však na smrt nenáviděly. Oba mlýny potkal i podobný osud. Roku 1857 vyhořel Niedermühle, o pár let později roku 1863 vyhořel i Český mlýn. Dodnes se neví, zda se náhodou nejednalo o žhářství (Kühn 2015; Zippe 2012). V roce 1863 byl Český mlýn znovu postaven, ale pouze jako hospodářské stavení, neboť při minimálním vodním spádu mlýnský provoz nevydělával (Hemm 2019). Kolem roku 1900 mu bylo uděleno oficiální oprávnění provozovat hospodu, následně byl přestavěn a stal se známým turistickým hostincem pod jménem "Český mlýn", od roku 1903 vyhlášeným hotelem ve vlastnictví Antona Rotheho (Kraus a Šimek 2012; Zippe 2012).

Obrázek vpravo: Historický letecký snímek hraničního území z roku 1953, kde vidíme již ruiny Českého mlýna a níže Niedermühle na německé straně.

V roce 1930 byl Český mlýn zrenovován ve stylu alpského stavení s barevnými okenicemi a moderním interiérovým vybavením. Stěny zdobily různé nápisy:

Tak jako potůček protéká lesy, tak mlýn tu zdraví své hosty."

„Nepěstuj tu žádnou politiku! Příteli, odpočiň si a vypij si své pivo.“

Hostinec se stal cílem mnohých poutníků, kteří přicházeli jak z české, tak německé strany. Tisíce těchto turistů se staly nedělními hosty bývalého mlýna a vracely se pravidelně. Český mlýn získal vynikající pověst nejen jako oblíbené letovisko v teplých měsících, ale svou dobrou polohou lákal i k zimním vyjížďkám na saních (Hemm 2019). Během 2. sv. války však jeho věhlas upadl, byla v něm zřízena zotavovna pro německé důstojníky. Po roce 1945 dochází k vysídlení původních obyvatel, budova zchátrala. Po roce 1950 je Český mlýn i s celou osadou Zadní Doubice zbořen pro údajnou možnost ukrývání diversantů. Dnes lze v krajině najít množství základových zdí a sklepů (Hemm 2019, Kraus a Šimek 2012).

Obrázek vpravo: Pohlednice bývalého Českého mlýna od severozápadu (pohlednice ze sbírky Matěje Hronského)

Památník pochodu smrti

V Temném dole, nedaleko od Zadní Doubice, lze u lesní cesty najít památník pochodu smrti z konce 2. světové války. Kdysi zde stával dřevěný kříž, který mementoval zavraždění osmi vězňů na jednom z nedelších válečných pochodů smrti v roce 1945 z koncentračního tábora Schwarzheide, pobočného tábora Sachsenhausen, umístěného asi 50 km severně od Drážďan, směřujícího do Terezína. Příslušníci SS hnali z tábora skupinu asi 600 mužů, v níž byli Češi, Francouzi, Poláci, Holanďané i Němci. Mezi Čechy byla asi polovina Židů. Konce války se dočkala zhruba pouhá polovina mužů, ostatní cestou zahynuli vyčerpáním nebo byli postříleni. Na pomníku najdete jména všech osmi zastřelených mužů, většinu z nich tvořili Židé. Kříž však těžko odolával nepřízni počasí i vandalů, a tak byl v roce 2005 nahrazen kamenným památníkem (Hemm 2019).

Ve flóře luk v okolí Hinterhermsdorfu se odrazila jak intensifikace, tak i industrializace zemědělství. Charakteristické a citlivější druhy, zvyšující druhovou bohatost lučních stanovišť se staly vzácnější nebo zmizely úplně. Dříve typická a bohatá luční společenstva jsou v současné době pouze malého plošného rozsahu a fragmentovaná. Luční porosty v dané oblasti jsou ovlivněny geologickým podložím, v severní části žulovém, v jižní pískovcovém, příležitostně i vápenci (okolo Obehmühle). Vzhledem k tomu, že některé pozemky mají vyšší sklon, nebyly vhodné pro intenzivní zemědělské využívání (orná půda), tudíž luční hospodaření má zde dlouhodobě tradici. V lokalitě Neudorf, kam nás zavedla tato stezka a kde najdeme velmi druhově bohaté luční porosty, se započala tradice lučního hospodaření již v roce 1780.

Obrázek vpravo: Neudorf u Hinterhermsdorfu v roce 1969 (© Kunstverlag Alwin Keil, Dresden)

Z hlediska biotopového zařazení zde najdeme společenstva vlhkých mezofilních ovsíkových a kos-třavových luk, vlhkých luk s pcháčem zelinným, mezotrofní rašelinné louky, slatiniště, trvale zamokřená přechodová rašeliniště, ale i smilkové trávníky. V současné době jsou některé pozemky obhospodařovávány velmi citlivě s ohledem na charakter přírodního stanoviště, jiné nevhodně mulčovány a paseny. Některé plochy jsou opuštěny a dochází k degradaci luk a následnému zarůstání náletovými dřevinami. Poslední zbytky tradičních druhově bohatých luk jsou často na soukromé půdě v rámci sídel.

Lokalita Neudorf je bohatá na druhy v krajině již poměrně vzácné, jako např. smilka tuhá (Nardus stricta), třeslice prostřední (Briza media), ostřice prosová (Carex panicea), ostřice skloněná (Carex demissa), kohoutek luční (Lychnis floscuculi), violka bahenní (Viola palustris), bika ladní (Luzula cam-pestris), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angus-tifolium). Ochrana přírody věnuje cenným lokalitám zvýšenou pozornost a bedlivě sleduje prováděnou péči a sleduje početnost chráněných a vzácných druhů.

Pod drobnohledem ochrany přírody jsou druhy citlivější na zachovalost prostředí a péči, těmito druhy jsou orchideje. V jarních měsících zde vykvétá na tisíc jedinců prstnatce májového (Dactylorhiza majalis) a zhruba 200 až 500 exemplářů prstnatce Fuchsova (Dactylorhiza fuchsii). V oblastech slatinišť rostou vzácné druhy mechorostů, včetně druhů specifických pro zásaditá slatiniště, např. štírovec prostřední (Drepanocladus cossonii), zelenka hvězdovitá (Campylium stellatum), rašeliník Warnstorfii (Sphagnum warnstorfii)(Kindermann 2016, Riebe 2017, Müller 2019).

Obecně v okolí Hinterhermsdorfu najdeme druhy v okolní krajině vzácné. Příkladem jsou druhy např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), a suchopýr úzkolistý (Eriophorium angustifolium) s vazbou na mokřadní a podmáčené prostředí a také některé druhy ze saského červeného seznamu ohrožených druhů rostlin (Schulz 2013): kontryhel sivý (Alchemilla glaucescens), ostřice chabá (Carex flacca), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii), hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), hadí jazyk obecný (Ophioglossum vulgatum), kokrhel menší (Rhinanthus minor).

Obec byla založená na přelomu 12. a 13. století, první písemná zmínka pochází až z roku 1445. V důs-ledku hustých lesů dominuje jako zdroj příjmů lesního hospodářství a související aktivity jako plavení dřeva, pálení dřevěného uhlí apod. Od 17. století se rozvíjí řemesla. Zemědělství zaujímalo spíše druhotný pří-jem, obhospodařovalo se maloplošně a v kombinaci drobným chovem zvířectva. Vzhledem ke kvalitě pů-dy byly výnosy malé. Na začátku 19. století se v okolí Hinterhermsdorfu provozovala lesní pastva (skot a prasata). V roce 1873 bylo v obci chováno na 170 koz, v souhrnu pro Hinterhermsdorf spolu s dalšími obcemi Lichtenhain, Ottendorf a Saupsdorf čítaly v daném roce stavy hospodářských zvířat: 281 koní, 1 658 ks skotu; 1 ovci v Altendorfu, 578 prasat a 629 koz. Vlivem kolektivizace zemědělství v NDR a industrializací zemědělství vzrostl mezi lety 1940 a 1992 podíl travních porostů a také narostla velikost jednotlivých obhospodařovávaných ploch (Lemme a Engelmann 1966). Tento pokles intenzity země-dělského hospodaření můžeme vidět na obrázku vývoje krajinného pokryvu obce Hinterhermsdorf a jejího okolí od 50. let po začátek 21. století. V okolí Neudorfu, v jihovýchodní části zobrazeného území, lze pozorovat rozvoj dřevinné vegetace nahrazující zejména luční porosty, což souvisí s managementem luk a ohrožeností dříve zmiňovaných druhů rostlin. V nedávné době obec získala řadu cen, kromě zařa-zení do seznamu nejkrásnějších vsí Saska (Sachens Schönste Dörfer) obdržela r. 2002 evropské uznání za obnovu vesnického sídla Europäischer Dorfer-neuerungspreis.