Praha - Prag

Plánovací komise pro hlavní město Prahu zadala práci na ideových studiích na sídliště, severně, severovýchodně a severozápadně či jihovýchodně od Prahy. Potvrzuje se tak silné propojení Plánovací komise s celkovými nacistickými plány na germanizaci města. Předkladateli studií byli architekti zvučných jmen. Svůj projekt na sídliště v jihovýchodní oblasti předložil Dr. Ing. Jiří Vančura. Ten svůj návrh zahradního města pojal vpravdě rustikálním duchu, i když mu nelze upřít snahu o přizpůsobení vzhledu českým vzorům lidové architektury. Vícero oslovených architektů předložilo návrhy na plánované severní město, které lze ztotožnit se zamýšleným německým sídlištěm u Proseka. Byli to předně čeští architekti - arch. Jaroslav Fragner a architekt Josef Grus, z pražských německých architektů získal důvěru Ing. arch. Rudolf Hildebrand, Ing. arch. Erich Langhammer z pražské DTH (1942) a vídeňský architekt Erwin Ilz. Ideové návrhy sídliště na severovýchodě Prahy předložili architekti Jiří Štursa a Ing. Josef Kittrich. Čeští architekti se ve svých návrzích většinou nezpronevěřili svému renomé a zůstali konzistentní ve svých předválečných názorech na městský urbanismus. Prof. Švácha vidí jak ve Fragnerově návrhu Severního města u Prahy, tak i v projektech regionálních sídlišť od Jiřího Štursy a manželů Kittrichových vliv Le Corbusierova schématu La Ville Radieuse z roku 1935.

• HOŘEJŠ, Miloš. Protektorátní Praha jako německé město. Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu, Praha 2013.

Erichu Langhammerovi, architektu z pražské německé techniky, činnému v Plánovací komisi byla svěřena práce na návrzích zahradních kolonií plánovaných pro německé obyvatelstvo, a to v lokalitách jim speciálně vyhrazených: Staré Dejvice, Bráník, Dobeška, Bubeneč, v prostoru Záběhlic, Hrdlořez a Praze 4 – Ryšánka a Lhotka. Návrhy jeho kolonií vykazují zřetelnou inspiraci heimatstilem se všemi jeho náležitostmi. Jak uvidíme dále, nebyla to jediná projekční činnost, kterou pro Plánovací komisi Langhammer vykonal, a stane se bezesporu nejprotežovanějším architektem. I když úvahy o takto koncipovaném osídlení nikdy v průběhu okupace úplně nezapadly, bylo při získávání bytů přistoupeno k zabavování budov a bytů židovského obyvatelstva. Takto získané nemovitosti byly z pohledu plánovačů kolonizace sice rozptýleny po celé Praze, ale byly k dispozici prakticky ihned a bez větších dopadů na morálku většinového českého obyvatelstva, nehledě na vynaložené prostředky. Jistým východiskem, jak si v době válečných restrikcí udržet určitou stavitelskou aktivitu, se staly tzv. nouzové stavby, realizované převážně ze dřeva. Dřevěné prozatímní stavby vznikly např. ve Starých Dejvicích nebo na Dobešce. Dnes ještě mnohde fungující jako mateřské školy, projektovány byly většinou českými architekty, například Evženem Linhartem (1898–1949). Montovanými domy a nouzovými stavbami se v letech 1943–1944 zabýval i Emanuel Hruška.

• HOŘEJŠ, Miloš. Protektorátní Praha jako německé město. Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu, Praha 2013

Radikálním zásahem do urbanismu města a přilehlé zástavby se měla stát transversála, komunikace protínající Prahu od Pankráce po Holešovice. Ustoupit jí mělo mnoho domů a navazovat na ni měla další síť tangenciálně položených komunikací i síť rychlodráhy. V souvislosti s transversálou a trojským mostem byla řešena i prostranství na obou březích, kde byla již koncem dvacátých let po dokončení mostu plánována dvě velká náměstí. Niemeyer k tomu ve své studii poznamenává: „Na první severojižní transversále a na její křižovatce s osou východozápadní v Bubnech budou uvolněny novou úpravou železnice rozsáhlé plochy. Poskytují místo pro monumentální a správní budovy všeho druhu. […] Úkoly transversály spočívající v tom, že budou zde jednak umístěny význačné veřejné budovy a že bude jednak počátečním a konečným bodem nových částí města, zavazují k přiměřeným úpravám.“ Návrhu širšího okolí komunikace transversály v místech po zrušeném nádraží Praha-Bubny se ujal architekt z pražské německé techniky Erich Langhammer, kterého jsme zmínili v souvislosti s návrhy pražských německých sídlišť v heimatstilu, a pojal ho vskutku v monumentalistickém duchu, přesně podle představ Niemeyerových. Na obou stranách komunikace měly stát nové administrativní budovy, které svým vzezřením připomínaly antické chrámy – mělo jít o budovy s vysokými sloupovými řády a širokými schodišti. Není pochyb, že tyto objekty nebyly určeny protektorátním správním úřadům, ale měly v budoucnu plnit úlohu nového administrativního centra německé Prahy.

• HOŘEJŠ, Miloš. Protektorátní Praha jako německé město. Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu, Praha 2013.

Pro úpravy krajiny byl do Prahy z Říše povolán renomovaný německý zahradní architekt Hermann Mattern (1902–1971). Mattern studoval na Lehr- und Forschungsanstalt für Gartenbau v Berlíně-Dahlemu a jako hostující student i v Bauhausu ve Výmaru. Pokračoval na této škole ve výuce a zároveň začal na zakázku projektovat řadu zahrad. Ve třicátých letech navrhoval zahrady pro venkovské vily ve spolupráci s architekty Otto von Estorffem a Gerhardem Winklerem, později spolupracoval i s takovými věhlasnými architekty, jakými byli Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe, Oskar Schlemmer, Hans Scharoun. V roce 1935 založil spolu s Karlem Foerstrem projektovou kancelář. V letech 1936-1939 podílel na přípravách velké zahradní výstavy (Reichsgartenschau či správněji Reichsausstellung des Deutschen Gartenbaues), která se konala v roce 1939 v Mekce tehdejší architektury – Stuttgartu. Výstava se podle dobových proklamací měla nést v národněsocialistickém duchu s velkou pompou a patosem a v duchu myšlenek „Blut und Boden". Zahradní architekt Mattern měl úzce spolupracovat s Plánovací komisí na úkolech, které řešila. Zahradní architekt Mattern měl úzce spolupracovat s Plánovací komisí na úkolech, které řešila. Matternovo povolání do Prahy je ovšem přičítáno nikoli Niemeyerovi, ale Pfitznerovi. Ten ve své zprávě státnímu tajemníku Frankovi z května 1940 uvádí: „Zrovna teď jsme se s Klapkou shodli, že pro přiměřený a pro dobře vyvedený návrh zelených ploch pro Prahu povoláme odborníka z Říše, architekta Matterna.“ Toto potvrzuje ve své zprávě i Mikuškovic: „Plán zelených ploch uvnitř města od arch. Matterna z Postupimi dala si vypracovati obec pražská.“ Z Pfitznerovy zprávy z října 1940 se můžeme dozvědět, že Mattern podporoval Pfitznera v jeho názoru na rozmístěni pražských hřbitovů. Mattern byl v letech 1940-1942 podepsán pod generelními plány zelených ploch. Z dochovaných plánů tak víme, že navrhl zelený pás, který měl probíhat z Petřína ke Hvězdě (1940), parkové řešení na Kampě a v Nosticské zahradě (1940). Načrtl zeleného spojeni Belvederu s Letnou (1940), dochoval se náčrt k zeleným úpravám Žižkova a vrchu sv. Kříže, (1940), návrh zelených ploch na Maninách (1941), Předprojekt pro hřbitov v Chodově (1941), Náčrtek k úpravě zelených ploch v severozápadní oblasti Prahy (1941), úprava Kampy (1942) či návrh úprav zelených ploch v Praze 6 (1942). Nedatované jsou Matternovy návrhy zelených ploch pro Holešovice-Libeň, Vinohrady a Žižkov, Nuselské údolí, Invalidovna. Pro naše téma je zajímavé, že se blíže zabýval i parkovou úpravou Stromovky, která se bezprostředně dotýkala Němci protěžované Holešovice-Bubny a Bubeneč.

• HOŘEJŠ, Miloš. Protektorátní Praha jako německé město. Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu, Praha 2013

Další velmi radikální zásah do středu města opět souvisel s transversálou, a navíc i s novým řešením umístění hlavní budovy Hlavního nádraží. Z hlediska urbanistického bylo Plánovací komisí považováno umístění Hlavního nádraží za velmi důležitý problém. Hlavní (původně Wilsonovo) nádraží nebylo co do polohy vnímáno jako ideální. Aby se předešlo těmto nevýhodám, navrhovala Plánovací komise přemístění Hlavního nádraží tam, kde se v budoucnu měly protínat dvě hlavní komunikace pod Žižkovem s připojením do města po ulicích i pod zemí. Jednalo se přibližně o prostor v místech křížení ulic Hybernské a u Bulhara a o přilehlý prostor starého železničního depa Masarykova nádraží. Toto posunutí bylo studováno z hlediska železničního i urbanistického (architektonický návrh vypracovávali arch. J. Gočár a J. Marek). Objekt nádraží v Gočárových studiích byl vzdušnou funkcionalisticky pojatou stavbou s pásovými okny, opatřený ve stejném duchu pojatou vysokou štíhlou věži. Josef Gočár počítal před objektem nového Hlavního nádraží s náměstím s úrovňovým křížením. Směrem k městu vybíhala nová čtyřproudá komunikace kopírující Hybernskou ulici a ústící u obecního domu. V případě realizace měla zaniknout nejen řada obytných domů a jejich zázemí, ale zejména Masarykovo nádraží, včetně přilehlého objektu pošty. K řešení této komunikace i přilehlého okolí byla z Vídně povolána renomovaná architektonická kancelář Siegfrieda Theisse a Hanse Jaksche,. kteří prostor před budovou nového Hlavního nádraží pojali jako rozlehlé parkoviště s navazujícím kruhovým objezdem. Obě komunikace, transversála i stejně velkoryse koncipovaná třída směrem do centra, měly být doplněny alejemi stromů po obou stranách ulice. K nádržní budově v její západní části přiléhala masivní hodinová věž nádraží, ne nepodobná věži krajského vedení strany v Linci z téže doby, s navazující monumentální bránou se sloupořadím s pěti průjezdy. Brána měla být korunována podobně jako věž sochami. V opozitu této bráně byl na druhém konci třídy umístěn objekt koncertního domu. Prostorově objemný objekt měl nahradit Obecný dům, čímž měl být odstraněn v předchozích desetiletích tolik zpochybňovaný secesní objekt. Secese se obecně netěšila u německých architektů hlásících se k neoklasicismu či heimatstilu velké oblibě. Oblibu u nacistů si rovněž nezískala svým účelem, dům byl od počátku koncipován jako centrum českého kulturního života, jako jasná protiváha Německého (dnes Slovanského) domu v ulici Na Příkopech. Z jihu i ze severu k budově koncertního domu přilehaly dva uzavřené dvory – parkoviště. Směrem k Prašné bráně architekt Theiss umístil objekt plnící funkci na způsob dnešního turistického informačního centra. Na severní straně měla k objektu koncertního domu přiléhat dvoupatrová budova vyšší školy múzických umění. Na rozdíl od koncertního domu měl tento čtyřkřídlý objekt sedlovou střechu. Domy podél nově vzniklé ulice měly sloužit nejen obytným účelům, ale podle představ architekta hostit i úřady. U nádraží měl být v jednom z objektů umístěn nádražní hotel a hlavní pošta. Dle popisku na jednom z plánů Theiss tento komplex staveb pojal jako nové městské centrum. Je zajímavé, že Theissův návrh dostal podobu sádrového modelu, což naznačuje vysoký stupeň rozpracovanosti i možných priorit Plánovací komise. Řešením nově vzniklého prostoru náměstí, pracovně nazývaného Náměstí pod Žižkovem, byl pověřen i další český architekt prof. Antonín Engel. Na rozdíl od Gočára a Marka nebylo předmětem jeho řešení přilehlé Hlavní nádraží. Za povoláním Engela stál jeho žák, druhý místopředseda Plánovací komise Mikuškovic, který měl k Engelovi velmi blízký vztah. Za svůj vyjadřovací styl, stejně jako v předchozích realizacích z dvacátých a třicátých let, si zvolil neoklasicismus. Plány náměstí spolu s transversálou a průtahem od Hlavního nádraží k Prašné bráně pro Plánovací komisi vyhotovil i architekt Dipl. Ing. Richard Vašata-Berchtold z pražské DTH, který vesměs kopíruje blokovou dispozici použitou u Gočára s tím rozdílem, že v plánu není zahrnuta nová poloha Hlavního nádraží. Plánované úpravy se měly dotknout i zástavby v okolí Náměstí republiky. Název toho náměstí vydržel až do roku 1940, v té době totiž docházelo v protektorátní Praze k přejmenovávání mnohých míst, toto náměstí nevyjímaje. Do roku 1945 tak existovalo náměstí pod názvem Hybernské. Za Protektorátu neměl být změněn pouze název náměstí. Úkolem vypracovat návrhy nové podoby náměstí bylo pověřeno hned několik renomovaných českých i německých architektů, byli jimi Emanuel Hruška, Fritz Lehmann. Dochované náčrty Fritze Lehmanna naznačují, že použil stejně jako pro nedaleký palác v Revoluční ulici formu severoitalského moderního klasicismu. I použitá gotická věž naznačuje vlivy italské spíše než německé inspirace. Součástí úprav náměstí mělo být stejně jako u architektonické soutěže z roku 1937 zakomponování budovy opery. Vybudování nové budovy opery, stejně jako navrácení Rudolfina jeho původnímu účelu koncertního domu, bylo jedním z klíčových témat Heydrichovy kulturní politiky. Výstavba byla naplánována na období let 1943–1944. Heydrichovo úsilí o její vybudování bylo ovšem zbrzděno říšským ministerstvem financí a odloženo na poválečný čas. Přesto byly zahájeny projekční práce. Osloveni byli dva architekti, Kamil Roškot (1886–1945) a německý architekt působící v ukrajinském Charkově Dipl. Ing. arch. Woldemar Felddorff. Oba architekti shodně umístili operu do prostoru kasáren Jiřího z Poděbrad. Charkovský architekt pojal prostorově značně objemný objekt v neohistorickém oklasicistním slohu s mnohými prvky neorenesance. Oproti němu Kamil Roškot pojal svůj objekt v duchu sobě blízké klasicizující moderny. Dotkl se i dalších objektů na náměstí, z nichž měl být zachován pouze dům U Hybernů, ušetřen neměl být ani Obecní dům.

• HOŘEJŠ, Miloš. Protektorátní Praha jako německé město. Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu, Praha 2013.

Mezi asi nejcitlivější místa nejednoho Pražana patří Staroměstské náměstí se svou dominantou Staroměstskou radnicí. Podle architekta Bohumila Hübschmanna (1878–1961), který měl k radnici bezpochyby blízký vztah již jen pro svých několik návrhů na její přestavbu, si Němci, „vyhlašujíce lživě Prahu za německé město, přisvojovali i Staroměstskou radnici. Přisvojovali si ji, aniž jí rozuměli. Chtěli v starých částech zaříditi hostinec a ve východním křídle byla vystavěna pracovna náměstka Pfitznera v nehorázném slohu německého velikášství ve znamení hákového kříže“. Stejně jako tomu bylo za dob její předchůdkyně – Regulační komise – i Plánovací komise stála za zadáním celkové studie úprav a další výstavby na Sta¬roměstském náměstí, s čímž úzce souviselo zadání studie na přestavbu Staroměstské radnice. V zadání bylo vytvořit centrum všech radničních úřadů na bloku radničním a sousedních blocích. Vedle tohoto věcného podkladu bylo hlavní výtvarnou myšlenkou obnovení uzavřenosti rynku vyřazením rušivého vlivu novějších komunikací. S tím byly ovšem spojeny dalekosáhlé změny regulační, tedy vyloučení spoje od mostu Mánesova a Čechova. Kaprova ulice neměla pokračovat na rynk, nýbrž měla uhýbat průlomem směrem na Náměstí Republiky. Osloven byl architekt z pražské DTH Erich Langhammer, český architekt František Šrámek a především architekt světového věhlasu Paul Schmitthenner. Prof. Schmitthenner byl jedním z hlavních představitelů stuttgartské architektonické školy, tehdy udávající směr výstavby v duchu rustikální archaické architektury v celém Německu. Za jeho angažmá a pozvání do značné míry může již několikrát zmiňovaný prof. pražské DTH Diez Brandi, jinak Schmitthennerův stuttgartský žák. Zástupce pražského primátora Pfitznera k tomu ve své zprávě z 5. června 1941 uváděl jako klíčové, že se podařilo vzbudit zájem o přestavbu radnice u tak uznávaného experta. „Během jeho pobytu v Praze koncem května s ním byla vedena diskuse o možnostech a potřebách rozsáhlé přestavby radnice a o nutnosti odstranit z radnice nešvary předchozích století. Schmitthenner by chtěl v dohledné době dodat návrh na přestavbu radnice ve středověkém duchu.“ Tento závazek Schmitthenner skutečně dodržel. Hypšman charakterizuje Schmitthennerův návrh následovně: „Význačný pokus z doby okupace, který měl dokumentovat německou architektonickou tvorbu, je dokladem toho, že cizinec může nezaujatě nazírat, ale převážně prokazuje naprosté nepochopení tradičního vývoje, jako kdysi návrh Nobilův. Žádoucí uzavřenost přehání arkádou oddělující prostor před Mikulášem, ale tím zároveň vyřazuje komunikační směr z Kaprové ulice od mostu a směr z Platnéřské. Mění rušivý dojem nároží proti Mikuláši, ale s naprostým nepochopením tvaru náměstí, odstraňuje konkávnost severní strany rynku a mění tím jeho charakter k nepoznání. Protestuje proti přehnané výšce radnice míšením na dvě patra, ale snížením pod výšku kaple ztrácí monumentální rozměry, což zesiluje ještě malichernými tvary architektonickými. Odstraňuje sice vystoupení budovy do prostoru rynku posunutím zpět do líce věže, ale obnažuje tím kapli, která po této straně byla vždy přistavena. Krytí schodišťovým ramenem není ani postačitelné, ani doporučitelné v našich klimatických poměrech. Celkem maloměstský dojem nesnese srovnání s ostatními stranami rynku — jmenovitě se stranou protější, Týnem vrcholící.“ Langhammerův projekt na přestavbu radnice naopak nestál Hypšmanovi ani za kritiku, nezmínil dokonce ani Langhammerovo jméno. Nutno přiznat, že Langhammerova studie, reminiscentně odkazující na gotiku, je méně citlivá ke svému okolí a do všech stran zasahuje stejnou výškou budov. Co návrhu nelze upřít, je inspirace středoevropskými formami gotiky, na rozdíl od Schmitthennerových severských zdrojů. Šrámkův návrh z roku 1943 použil neoklasicistních forem s čelním štítem, prostými svisle dělenými okny bez šambrán a s fasádou bez říms. I tento návrh respektoval zadání a jednotné průčelí protáhl až na severní stranu náměstí. Pro úplnost je třeba dodat, že bez objednávky Plánovací komise vznikl jako kresebný rozbor otázky návrh Bohumila Hypšmana. Šlo o rozvedení studie zveřejněné na výstavě architektury roku 1939, která vznikla jako polemika s vypsáním předchozí soutěže na přestavbu Staroměstské radnice. Vydáme-li se od Staroměstského náměstí Kaprovou ulicí dorazíme po chvilce k dnešnímu Náměstí Jana Palacha v té době náměstí Smetanově. I pro tuto lokalitu vznikla v rámci aktivit Plánovací komise v dubnu 1940 skica nové podoby zástavby, a to zjevně v souvislosti s řešením nájezdů na Mánesův most. Objekty od Vysoké školy uměleckoprůmyslové přes Taneční konzervatoř až k objektu křížovnického kláštera měly ustoupit nové parkové úpravě doplněné o jednopatrový sloupový objekt v neoklasicistním stylu. Skici nejsou signovány, podle užitého tvarosloví lze však usuzovat na architekta Ericha Langhammera.

• HOŘEJŠ, Miloš. Protektorátní Praha jako německé město. Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu, Praha 2013

Zásahů neměla být ušetřena ani levobřežní strana Prahy, a to ani její historický střed – Malá Strana. Vedle zásahů v podobě úpravy levobřežní komunikace od Fridricha Wagnera mělo na této straně řeky dojít i k úpravám některých stávajících objektů a k výstavbě budov nových. Jejich autorem byl profesor z pražské německé techniky Franz Wimmer, který se podle svých představ pokusil doplnit Malou Stranu o některé objekty. Zastavovací plán Malé Strany doplnil i svými skicami ideální podoby budov. Načrtl například v neoklasicistní podobě dostavbu jihozápadního křídla Strakovy akademie, v již střídmějším duchu prodloužil severovýchodní křídlo téže budovy a představil v hlavní ose budovy směrem k řece dva přízemní objekty. Podle Wimmerova vkusu zjevně prázdné prostranství na předmostí Mánesova mostu zaplnil nový hotel. Budeme-li pokračovat prohlídkou plánovaných proměn Malé Strany, setkáme se zde, nikoli poprvé a pro jeho autorskou plodnost ani naposledy, se jménem architekta Dieze Brandiho. Ten, jak již bylo zmíněno pro pro Kampu navrhl dům Hitlerovy mládeže v duchu neohistorismu Tím Brandiho ovšem aktivita na této straně Vltavy neskončila. Posuneme se jen o něco výše k petřínskému kopci, pro jehož jižní svah Brandi navrhl vilovou kolonii opět pojatou v historizujícím duchu. Tím Brandiho petřínská stopa nekončí, ba naopak. Diez Brandi předložil i v hrubé skice návrh společného kampusu německé univerzity a DTH nazývaného Neue Burg“ a situovaného na rozsáhlém pozemku jižně od Strahovského kláštera zhruba v místech, kde dnes stojí Malý strahovský stadion a severní část Velkého strahovského stadionu. Za inspiračními zdroji stavby šel tentokrát do období baroka, a to opět nikoli středoevropského. Strohá čelní fronta kampusu vzdáleně připomíná španělský El Escorial spíše než některý ze středoevropských klášterních areálů. Označení „Nový hrad“ nebylo vůbec nadnesené: uvědomíme-li si výškové poměry mezi Hradčany a Petřínem, musí nám být jasné, že se jednalo v opozitu vůči pražskému Hradu o další nepřehlédnutelnou dominantu.

• HOŘEJŠ, Miloš. Protektorátní Praha jako německé město. Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu, Praha 2013.

Dochovaly se i dvě perspektivy předmostí plánovaného Nuselského mostu z roku 1941 od architekta německé pražské techniky Richarda Vašaty-Berchtolda. Kruhovému prostranství měla podle jeho představ v ose mostu dominovat čtyřkřídlá budova s vysokým sloupovým řádem a portikem v čelní frontě. Stejný architekt dodal i svůj návrh exteriéru i interiéru tzv. čestné síně (Ehrenhalle) z roku 1943. Stavba neznámého umístění nese všechny typické znaky neoklasicismu. Vnitřní prostory jsou podobně jako antické chrámy vyplněny monumentálními skulpturami.

• HOŘEJŠ, Miloš. Protektorátní Praha jako německé město. Nacistický urbanismus a Plánovací komise pro hlavní město Prahu, Praha 2013