Liberec neznámý, známý

Novoklasicistní polyfunkční dům s prvky expresionismu byl pro účely spojených pojišťoven Assicurazioni Generali a Moldavia Generali v roce 1936 vystavěn podle návrhu německého architekta Fritze Lehmanna na místě zbořeného renesančního mlýna, adaptovaného roku 1854 na továrnu pro výrobu vojenských suken.

Jádrem budovy s výraznou korunní římsou a nízkou valbovou střechou je železobetonový skelet, obložený nahrubo otesanými kvádry liberecké žuly. Vyznačuje se klidným výrazem fasád, členěných pravidelnou mřížkou oken.

Prohnuté průčelí Paláce je odlehčeno provzdušněným parterem s velkými okny, v němž se nacházela oblíbená kavárna Grandcafé Generali a později Winkler, nejmodernější podnik svého druhu v meziválečném Liberci, vybudovaný po vzoru pařížských kaváren. Jejím nájemcem byl Hermann Winkler, mj. provozovatel neméně proslulé kavárny Savoy v Ústí nad Labem. Dominantou netradičně řešené kavárny, do níž se vstupovalo karuselovými dveřmi, byla tribuna pro orchestr umístěná mezi dvěma nosnými sloupy z granitu. Motiv hlavního vstupu je pak promítnut i u mohutné kryté lodžie pod korunní římsou, zabírající výšku dvou pater.

Vstupovat do obytné či administrativní části domu bylo možné prostřednictvím elegantní zaoblené pasáže, spojující Barvířskou a Širokou ulici. Z ní se vcházelo do prostoru s trojramenným schodištěm a dvojicí výtahů. Pojišťovna, která sousedila s kavárnou, zde měla pro svůj provoz vymezenou část přízemí i mezaninu. Zbylá patra byla obytná.

První až čtvrté podlaží mělo identickou dispozici a na každém z nich se nacházelo šest mimořádně luxusních, kompletně elektrifikovaných velkých bytů s halou a kabinetem, vybavených tekoucí teplou vodou a centrálním topením. Totožným půdorysem se vyznačovala i patra pátá až osmá, situovaná v užší, vyšší partii domu. U čelní části každého z pater se nacházely vždy dva větší třípokojové byty a v zadním traktu podél ulic Barvířské a Široké čtyři garsoniéry. Byty v osmém patře pak navíc nabízely i přístup na velkou lodžii. Vzhledem k vysoké kvalitě bytů lze usuzovat, že nájemci se rekrutovali především z řad výše postavených zaměstnanců pojišťovny. V podkroví se nacházely ateliéry.

Palác byl v pozdějších letech poškozen řadou utilitárních přestaveb. Největší ztrátou je znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru, kdy došlo k odstranění elegantní zděné předzahrádky a zajímavého vstupu s karuselovými dveřmi.

Liberecká stavba pro provoz pojišťovny Donau Allgemeine Versicherung byla dokončena roku 1928, téměř současně s jejími pražskými expoziturami. Do města přinesla typ velkoměstského, pasážového paláce a patří k největším mimopražským zakázkám architekta Adolfa Foehra.

Novostavba znamenala nejen zásadní hmotovou a výškovou proměnu Soukenného náměstí, ale zároveň je zajímavá i z hlediska památkové péče, neboť jí musel ustoupit památkově chráněný hostinec Johanna Josefa Kuntzeho zvaný Německý dům. Ten byl považován za zřejmě nejkvalitnější úkaz liberecké klasicistní měšťanské architektury. Historickou a uměleckou hodnotu domu si uvědomovali i obyvatelé tehdejší doby a otázka jeho demolice rozdělila odbornou i laickou veřejnost do dvou nesmiřitelných táborů. Velkoměstskou proměnu centra Liberce komentoval i dobový příspěvek v deníku Reichenberger Zeitung uvozený emotivním mottem „Staré se hroutí a nové rozkvete z trosek“.

Podle prvních návrhů paláce z října 1927 se v přízemí nacházely prodejní plochy (cca 14 různých obchodů), první patro bylo využíváno pro provoz pojišťovny a zbylá patra sloužila převážně k bydlení.

Přísně symetrické hlavní průčelí i obě boční křídla jsou horizontálně členěna do sedmi okenních pásů, spočívajících na subtilním parteru, vyhrazeném pro obchodní účely. Obchodní a obytnou část odděluje barevně odlišené patro s trojdílnými okny využívané pojišťovnou, přičemž stejný okrový tón je použit i v případě posledních dvou stupňovitých pater (administrativního a půdního) s předsazenými terasami. Do náměstí se palác obrací rozložitým průčelím, zabírajícím šíři celého bloku, které vrcholí schodišťovými věžemi s výtahy, před kterými je předsazeno půdní patro.

Po komunistickém převratu v roce 1948 palác sloužil jako sídlo libereckých Energetických rozvodných závodů. V přízemí byla v roce 1958 otevřena samoobsluha. Přilehlé centrální nádvoří bylo zprvu využíváno k výstavním účelům (např. výstava Nástup ke zvýšené dopravní bezpečnosti v roce 1951). Situace se změnila mezi lety 1962–1964, kdy došlo k přestavbě přízemí na funkční velkoprodejnu potravin. Navzdory tomu, že objekt není památkově chráněn, stále patří k opomíjenému konzervativnímu proudu meziválečné architektury.

Obchodní dům firmy Baťa byl postaven v letech 1931–1932 na místě starší klasicistní zástavby. Vzhledem k velmi malému prostoru vzniklém po demolici původní zástavby na obchodně značně výhodném a rušném místě nároží dnešní Pražské ulice (dříve Schücker Straße) a Soukenného náměstí stavba vyniká svoji vertikalitou. Autorem návrhu byl zlínský architekt Vladimír Karfík a stavbu samotnou realizovala pražská firma Ing. Fanta & Co. ve spolupráci s libereckými staviteli Ernestem Peukertem a Richardem Wojatschkem.

Devítipodlažní stavba disponuje železobetonovou konstrukcí se zaobleným nárožím a s nadvakrát ustoupenými horními podlažími (zasunuté sedmé a osmé patro a následně i poslední deváté). Dům obuvi lze vystihnout jako elegantní, směrem vzhůru se zužující budovu, tvořící rytmicky se střídající pásy oken probíhající přes zaoblené nároží a užší omítané parapety.

Interiér objektu byl řešen v duchu zásad moderního prodeje s přihlédnutím k maximální využitelnosti otevřených obchodních ploch. Nezbytné provozní, komunikační a sociální zázemí obchodního domu bylo soustředěno v pravé části půdorysu. V horních podlažích se zpravidla nacházely kancelářské prostory. Přidružené služby související s obchodní strategií firmy Baťa (jako např. manikúra, pedikúra, oprava obuvi, masáže apod.) byly umístěny v zadní části půdorysu nebo se též nacházely v horních podlažích.

V roce 1992 byl obchodní dům v restituci vrácen původnímu majiteli a slouží i nadále účelu, pro který byl postaven.

Liberecká pobočka obchodní společnosti Brouk + Babka (společnost vznikla již v roce 1908, největšího rozmachu však dosáhla až ve 30. letech 20. století) byla podle projektu Jana Gillara postavena při východní straně dolní části dnešní Pražské ulice (dříve Schicker Straße) na místě demolovaného, z větší části ještě dřevěného, objektu hostince „Zur Sandschenke“ (zbořeného roku 1935). Společnost neúspěšně usilovala i o získání sousední parcely, na které stál od roku 1920 výstavní pavilon Metznerbundu. Realizace funkcionalistické stavby se ujal Václav Nekvasil, pod jehož vedením stavba probíhala pravděpodobně v období od října 1935 do září 1936.

Pětipatrová stavba obdélného, k ulici hloubkově orientovaného, půdorysu s posledním ustupujícím patrem a terasou se strojovnou výtahu na ploché střeše. Dům je tvořen železobetonovým skeletem, na který je v úrovni prvního až čtvrtého patra směrem do ulice zavěšena prosklená fasáda. V úrovni prvního patra je prosklená fasáda posazena na vyzděný parapet s obkladem (úzké černé a smetanové keramické obkladačky), na kterém bylo umístěno firemní označení.

Objekt je přístupný ustupující pasáží. Dispozičně byl objekt uspořádán čistě pro obchodní účely. Komunikační (schodiště a výtah) a sociální zázemí objektu bylo umístěno v severovýchodní části domu, ostatní plochy prvního až čtvrtého patra vyplňovaly prodejní nečleněné prostory. Poslední ustupující patro se vstupem na balkón bylo uzpůsobeno pro kancelářskou a provozní činnost obchodního domu. V suterénu se nacházela kotelna s uhelnou, skladovací prostory a dodatečně vybudovaný letecký kryt. V interiéru se zachovala řada původních prvků odpovídající funkcionalistickému názvosloví.

Lze hovořit o tom, že liberecký obchodní dům se stal inspirací architektů Josefa Hrubého a Josefa Kittricha při realizaci pražských obchodních domů Brouk + Babka a Bílá labuť, a to nejen řešením vstupní pasáže.

V roce 2004 budova prošla celkovou modernizací, při níž bylo částečně pozměněno původní půdorysné uspořádání. Navzdory předchozím úpravám však nedošlo k zásadním změnám a nejhodnotnější součásti stavby byly v rámci možností uchovány. V prosinci 2017 došlo k demontáži původního nápisu a jeho nahrazení názvem současného obchodu Snowbitch, jenž v domě v současné době sídlí.

Historie novogotického kostela sahá až do roku 1579, kdy došlo k přestavbě původního dřevěného kostela na zděný trojlodní kostel. Rekonstrukci podle plánů neznámého stavitele ze Zhořelce provedl zednický mistr Georg Leypold. Zřejmě šlo o první kamennou stavbu v Liberci (základní kámen byl položen 24. září 1579). O její sochařskou výzdobu se postarali Christoph Briefe a také Michel s Georgem z Hodkovic. Výstavba samotné čtvercové věže v gotickém stylu trvala tři roky. V září 1582 byla na její vrchol osazena makovice, do níž ukryl tehdejší hejtman Ulrich z Rosenfeldu pamětní listinu. Stavba dlouhá 47 loktů (tj. 36,6 m) byla i s pomocí Marka Antonia Spazia dokončena na konci listopadu 1587 (traduje se, že původní zednický mistr neměl dostatek odborných znalostí a nebyl s to sám stavbu dokončit).

K rozsáhlým škodám došlo na kostele v období třicetileté války, kdy jej Švédové vyplenili a poškodili varhany. Až do dokončení stavby kostela Nalezení svatého Kříže roku 1698 se jednalo o jediný kostel v Liberci. Díky neustále se zvyšujícímu počtu věřících hrabě Filip Josef Gallas v roce 1733 rozhodl o rozšíření kostela a přestavbu svěřil Johannu Felgenhauerovi z Nového Města pod Smrkem. Ten kostel prodloužil o 20 loktů (cca 15,6 m), doplnil jej příčnou lodí a současně renovoval věž, oltáře i kazatelnu. Přestavba skončila v říjnu 1735. Po zásahu věže bleskem v roce 1787 dokonce došlo k roztavení všech čtyř zvonů.

Po roce 1859 se začalo uvažovat o nahrazení původní, relativně nízké (37,30 m) věže, věží novější a vyšší. Vypracováním projektu byl pověřen vídeňský architekt Ludwig Tischler, který na něm pracoval se stavebním radou Heinrichem Ferstelem. Stavební práce byly dokončeny v srpnu roku 1880 osazením makovice a kříže na vrcholu věže. Současně zde byly instalovány nové hodiny osvětlené plynovou lampou. Věž se díky štíhlé jehlanovité střeše, dosáhující výšky bezmála 71 m, stala na dlouhá léta nejvyšší budovou ve městě.

Významných změn se dočkal také interiér kostela, který vymaloval podle návrhu vídeňského malíře Jobsta liberecký malíř Otto Dresen. Vitráže do čtrnácti goticky tvarovaných oken dodali Filip Pohl a žitavský malíř Türcke. Kamenická firma Leimer a synové z Vídně zhotovila hlavní i oba postranní oltáře a také novou kazatelnu. Byl přestavěn také hudební chór a varhany. Kostelní lavice zhotovil ruprechtický truhlář Franz Schefler podle návrhu profesora Artura Brausewettera z místní průmyslové školy. Samotné úpravy interiéru začaly v březnu 1881. Dne 13. června 1883 byl kostel – již jako arciděkanský – vysvěcen litoměřickým biskupem Janem Schöbelem. Postavením nového hlavního oltáře a vybavením interiéru získal kostel téměř svou současnou podobu.

První zmínky o kostelu Nalezení sv. Kříže sahají na konec 17. století. V letech 1695–1698 byl na místě morového pohřebiště (vybudovaném kvůli nedostačující kapacitě městského hřbitova u kostela sv. Antonína Velikého v důsledku epidemie v roce 1680) vybudován pražským stavitelem italského původu Markem Antonínem Canevallem barokní kostel s půdorysem kříže. V letech 1753–1756 proběhla pod vedením stavitele Johanna Josefa Kuntzeho jeho rozsáhlá přestavba, po které kostel vzhledem připomínal chrám v Hejnicích. Tato nejcennější barokní stavba na území Liberce je státem chráněna jako kulturní památka.

Kostel je sálovou stavbou s konvexně vyklenutým průčelím, nad nímž se tyčí dvě hranolové věže. Presbytář je oproti lodi kostela užší, pravoúhle uzavřený. Přiléhají k němu hranolové oratoře a v závěru kostela čtvercová sakristie, nad kterou se nalézá knihovní síť s tzv. Kopschovou knihovnou, která byla první veřejnou knihovnou v Liberci.

V klenbě knihovny se nachází freska Alegorie Náboženství a Věd, signovaná Janem Václavem Spitzerem s letopočtem 1766. Čtyři knihovní rokokové skříně s ornamentálními řezbami pocházejí z let 1759–1761. Stěny kostela jsou členěny lizénami. Okna jsou obdélná, zaklenutá do půlkruhu. Na nárožích věží jsou pilastry, střechy jsou cibulové. Západní hlavní portál je opatřen kamenným ostěním.

Mezi cenná umělecká díla, která zůstala zachována až do dnešních dnů, patří soška Matky Boží z roku 1506.

Barokní pískovcový sloup pochází z roku 1719, kdy jej nechal postavit panský hejtman Karl Christian Platz z Ehrenthalu jako symbol vděku za záchranu před morem sužující Liberec v roce 1680. Ke kostelu Nalezení sv. Kříže (do střední části bývalého pohřebiště, dnes zahrada Křížového kostela) byl monument přenesen ze Sokolovského náměstí až v roce 1876.

Sousoší stojí na třech stupních a vytváří osmihrannou, výklenky pročleněnou stavbu, v jejíchž čtyřech rozích jsou pilíře nesoucí částečně pozlacené sochy svatého Jana Nepomuckého, svatého Floriána, svatého Šebestiána a svatého Rocha. Nad zeměkoulí s mraky se vznáší Panna Maria s gloriolou dvanácti hvězd, prosící a hledící k nebesům. Sochy pocházejí z dílny slavného Matyáše Bernarda Brauna. Mariánský sloup byl řadu let neudržovaný, než jej v roce 2018 nechalo město Liberec kompletně zrestaurovat.

V zahradě Křížového kostela se kromě morového sloupu nachází křížová cesta se 14 výklenkovými kapličkami, zhotovenými z pískovce. Na zdejší místo byla přenesena roku 1760 z Keilova vrchu. Od roku 1865 je součástí zahrady i Kaple Božího hrobu, vystavěna v roce 1772 jako kopie kaple stojící uprostřed Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě a přemístěna ze západní strany hřbitova kostela svatého Antonína Velikého.

Valdštejnské domky ležící ve Větrné uličce poblíž Sokolovského náměstí jsou nejstaršími dochovanými domy v centru Liberce. Jsou nazývány podle Albrechta z Valdštějna, i když vznikly dlouho po jeho smrti. Připomínají totiž původní obestavění tehdejšího Novoměstského náměstí, které vzniklo právě za vévodovy éry (1631–1633).

Měšťanské domy původně služily k ubytování řemeslníků-soukeníků a většina z nich byla časem přestavěna. Trojice domků pocházejících z let 1678–1681 však zůstala stát v nezměněné podobě na svém původním místě. V nejstarším z nich (nejblíže k současné Střední průmyslové škole stavební) byla roku 1801 otevřena krčma „U města Petrohradu“.

Přízemí měšťanského domu bylo částečně roubené a částečně zděné a omítané. Patro a štíty domků jsou hrázděné s výplní z jílové mazaniny. Z podloubí dlážděného plochými kameny se vcházelo do předsíně odkud se schody vycházelo do patra. Zbytek přízemí zabírala prostorná světnice s výhledem do dvora. V patře a podkroví byly ložnice a komory.

Po skončení druhé světové války byl osud zchátralých a neobydlených domků dlouho nejistý. Dokonce se dostaly do stavu ohrožující okolí, proto se začalo uvažovat o jejich zboření. To se díky zásluze studentů a profesorů Střední průmyslové školy stavební, kteří provedli v 70. letech 20. století rekonstrukci předních částí objektů, nestalo.

Liberečtí stavitelé Johann Joseph Kunze a jeho syn Johann Karl Kunze postavili v letech 1793–1794 klasicistní palác pro obchodníka se suknem Antona Appelta (odtud jeho název).

Dům představoval jednu z prvních zděných staveb v okolí dnešního Sokolovského náměstí v Liberci. Od roku 1823 sloužil účelům reálné školy. Nová funkční náplň stavby si v roce 1835 vynutila zřízení přístavby kolmého učebního křídla. Další a rozsáhlejší úpravou objekt prošel až v roce 1953. Od té doby v něm sídlí Střední průmyslová škola stavební. Dům ukončuje západní stranu zástavby severní fronty Sokolovského náměstí a je součástí městské památkové zóny.

Vícepodlažní zděný dům s mansardovou střechou, krytou asfaltovým šindelem, stojí na obdélném půdorysu se středovým průjezdem. Jihozápadnímu průčelí, obrácenému do prostoru náměstí, dominuje bohatě ztvárněná fasáda. K severovýchodnímu průčelí obrácenému do Heliovy ulice přiléhá kolmé křídlo, doplněné utilitárními přístavbami.

Hlavním důvodem vzniku jednoho z nejmonumentálnějších a nejvýstavnějších objektů svého druhu v Čechách byla ambiciózní přestavba starého centra dynamicky se rozvíjejícího Liberce a tristní stav staré renesanční radnice.

V padesátých letech 19. století proto začal magistrát s výkupem domů na severní frontě náměstí a roku 1881 začal s jejich demolicí. Stavba nové radnice představovala manifestaci sebevědomého Liberce a podílela se na ní většina významných institucí a osobností města (za všechny zmiňme Libereckou spořitelnu nebo průmyslníka Franze Liebiega). S přípravami se začalo v roce 1886, kdy byl pro stavbu radnice magistrátem zřízen stavební výbor, na jehož popud byli osloveni významní, německy hovořící architekti (Paul Wallot, Georg von Hauberrisser, Hermann Ende a Wilhelm Böckmann, Franz von Neumann, Ludwig Tischler, Andreas Streit či Alexander Wielemans von Monteforte z Vídně). Vítězem se nakonec stal Franz von Neumann se svým monumentálním vertikálním projektem ve formách zaalpské renesance, odvolávajícím se na vídeňskou radnici.

Vnějšek radnice působí impozantním dojmem. Stavba má přibližně čtvercový půdorys, přičemž v jejím středu je ponechán dvůr přístupný z obou boků stavby. Nad hlavním průčelím budovy obráceném k náměstí se zvedá trojice věží. Nejvyšší z nich, prostřední, je 65 metrů vysoká. Původně její vrchol zdobila měděná socha rytíře Rolanda – ochránce městských práv. Socha však krátce po komunistickém převratu byla nahrazena rudou hvězdou. Ta byla sňata v roce 1989 a roku následujícího nahrazena lvem, jakožto symbolem českých králů. V roce 2005 byla na vrchol věže umístěna replika původní sochy rytíře. Součástí náročných exteriéru je i sochařská výzdoba vídeňského sochaře Theodora Friedla. Nad vstupním portálem se nachází reliéf s motivem založení staré a nové radnice, zobrazující nejdůležitější osoby spjaté se stavbou (stavitel Marcus Spacio, majitelka panství Kateřina z Redernu, starostové Kryštof Hentschel a Karl Schücker, architekt Franz von Neuman a radní Ferdinand Felgenhauer). Zadní průčelí zdobí tři rozměrné reliéfy pod okny obřadní síně (textilní výroba ve městě, alegorie holdování městu Liberci a obchodní styky Liberce se světem).

Interiér radnice je bohatě zdoben způsobem, který odpovídal bohatství města. Často se jednalo o dary místních cechů a patriotů. Patrně nejkrásnějším sálem je dřevem obložená obřadní síň s vynikající akustikou, lustrem, šesticí vitráží a nástropní malbou znázorňující vítězství pravdy nad temnými silami od vídeňského malíře Andrease Grolla.

Biograf se v lokalitě Frýdlantské ulice nacházel již od počátku 20. století. Zprvu se však jednalo pouze o jednoduchou, horizontální přízemní stavbu. Ta byla posléze upravena na výrazně hloubkově orientovaný sál o rozměrech 6 m × 22 m se vstupním průčelím ve stylu geometrické secese. Protože kino brzy kapacitně přestalo dostačovat, bylo rozhodnuto o jeho podstatném rozšíření. Vzhledem ke značné finanční náročnosti se projekt berlínské kanceláře Elstner & Mauve na rozložitý, honosný secesní dvoupodlažní objekt pro 647 diváků (s lóžemi v přízemí i v patře) bohužel nepodařilo realizovat. Byla však uskutečněna dílčí přestavba podle firmy Adolfa Bürgera.

K zásadní proměně a modernizaci došlo až po skončení první světové války a vzniku samostatného Československa, kdy vyvstal záměr přestavět původní prostory biografu a na místě někdejší provaznické dílny v Mariánské ulici zřídit hromadné garáže. Návrhu zamýšleného řešení představující unikátní spojení funkce biografu a hromadné garáže ve stylu Art deco se roku 1922 ujali liberečtí němečtí architekti Josef Effenberger a Fritz Noppes. Stavby se ujal Gustav Habel a liberecká pobočka stavební firmy Pittel & Brausewetter. Propojení zdánlivě nesourodých funkcí, kina a garáží, vyzdvihuje ve své době aktuální principy a potřeby moderního městského života.

Nejstarší kamenné kino v Liberci nese název Varšava od 60. let 20. století. Pravidelné promítání v něm skončilo v roce 2008, kdy město Liberec přestalo chod zařízení finančně podporovat a plánovalo budovu prodat. Proti tomuto záměru se vyslovila skupina občanů, která založila v roce 2012 spolek Zachraňme kino Varšava a dodnes v budově provozuje kulturní činnost. V roce 2015 se podařilo opravit foyer kina a otevřít zde kavárnu.

Protože původní dřevěné Soukenické divadlo se zděným průčelím přestalo poměrně brzy vyhovovat jak z hlediska pohodlí diváků, tak i z bezpečnostních důvodů, vznikl v roce 1872 Divadelní spolek, jehož cílem bylo zabezpečit stavbu nového divadla. Když v noci z 23. na 24. dubna 1879 vypukl v budově z neznámých příčin požár, který ji zcela zničil, rozhodl se spolek spontánně uspořádat sbírku mezi občany na výstavbu divadla nového. Vybráno bylo asi 150 tisíc zlatých, z toho 60 tisíci přispěla liberecká spořitelna.

Magistrát města pak roku 1880 vyhlásil architektonickou soutěž, do níž došlo 22 návrhů. Hlavní cenu získal tvůrčí tandem Hans Miksch a Julian Niedzielski z Vídně a na druhém místě soutěže skončil návrh architekta Bernharda Schreibera z Drážďan. Vzhledem k tomu, že magistrát při realizaci stavby zjistil, že náklady vítězného návrhu na novostavbu převyšují jeho finanční možnosti, pověřil vypracováním projektu nakonec ateliér Fellner a Helmer. Ten koncem srpna roku 1881 dodal projekt, podle kterého byly náklady na novou budovu vyčísleny na 237 358 zlatých a 30 krejcarů. Stavba samotná pak byla zadána liberecké firmě Sachers a Gärtner, přičemž základní kámen nové budovy byl položen v září 1881.

V prosinci 1881 přišlo při požáru ve vídeňském Ringtheateru o život na 400 osob, což mělo všeobecně za následek zvýšení nároků na bezpečnost divadelních budov v zemi. Proto bylo třeba přistoupit k přepracování plánů stavby tak, aby byla zvýšena propustnost únikových cest. Protože již byly vykopány základy a nebylo možné zvětšit půdorys stavby, musela být snížena kapacita divadla z původních 1050 na 850 osob i zamítnut plán na vybudování restaurace v suterénu. Závěrečný kámen neorenesanční stavby byl položen 29. září 1883 a v 17 hodin téhož dne se konalo slavnostní zahajovací představení Schillerova dramatu Vilém Tell, kde zazněla i předehra „Umění jeden domov“ (Der Kunst ein Heim). 

Vnější řešení budovy je v zásadě obdobou uspořádání brněnského divadla a odlišuje se pouze prostším hlavním průčelím, kde oproti Brnu absentuje ve střední partii portikus, figurální tympanon a štít nad foyerem. V interiérech je užito, pro divadla oblíbeného a hojně uplatňovaného, neobaroka. Nejcennější součást vybavení tvoří opona s ústředním motivem Triumfu lásky, rané dílo Gustava Klimta, jeho mladšího bratra Ernsta a spolužáka z vídeňské uměleckoprůmyslové školy, Franze Matsche.

Podle návrhu profesora a dvorního rady Karla Königa z Vídně byla v letech 1887–1889 na nároží dnešní Rumjancevovy a Sokolské ulice postavena synagoga. Stavbu v neorenesančním stylu realizovala liberecká firma Sacher a Gärtner. Modlitebna, jež měla z urbanistického hlediska vynikající umístění, uzavírala průhled od radnice na sever a tvořila zároveň výraznou dominantu v panoramatických pohledech z údolí Jizerského potoka.

Architektonicky zdůrazněna byla přední rozšířená část synagogy, nad níž se zvedala osmiboká věž, zakončená na vrcholu bání s lucernou. Hlavní sál byl bezmála 30 metrů dlouhý, 16 metrů široký, 14 metrů vysoký a sloužil 340 mužským členům obce. Naproti vstupu stála na vyvýšeném místě archa úmluvy a kazatelna. V patře se nacházel kromě galerie pro ženy také chór s varhanami a zasedací místnost. Varhany vyrobila firma bratří Riegerů z Krnova podle plánů hudebního ředitele Gustava Albrechta ze Žitavy.

Osud liberecké synagogy byl negativně poznamenán v den Křišťálové noci roku 1938, kdy byla nacisty vypálena. Na jejím místě pak byla v následujícím období pouze parkovací plocha. V 90. letech 20. století bylo rozhodnuto na tomtéž místě zbudovat novou knihovnu, která by v sobě integrovala malou modlitebnu a centrum pro místní židovskou komunitu. Úkolu se zhostil architekt Radim Kousal.

Univerzální otevřený prostor knihovny, který má schopnost integrovat fluktuaci programu bibliotéky a mediatéky, je umístěn na podnoži depozitářů a parkingu. Průčelí působí přiměřeně k městskému měřítku, rozsáhlá hmota depozitářů využívá svažujícího se terénu. Průčelí, jemuž vévodí mediální stěna, je obráceno do polouzavřeného prostoru malého náměstí, ze kterého se vstupuje do knihovny a do židovského kulturního centra s modlitebnou.

Synagoga vychází z tvaru poloviny Davidovy hvězdy. Plášť z kamenných bloků se třemi průřezy, kterými vniká do synagogy světlo, připomíná Zeď nářků. Po jeho obvodě je opatřen vytesaným hebrejským veršem z tóry. Ústředním prostorem židovského kulturního centra je modlitebna, kolem které se vine rampa, jež propojuje modlitebnu se společenskou částí a administrativou židovské obce. Stavba synagogy je jediná na území ČR od druhé světové války. Ne nadarmo je celá knihovna nazývána jako „Stavba smíření“.

Spořitelna byla nejstarším peněžním ústavem v Liberci, přičemž svou první činnost zahájila v roce 1854. Roku 1887 získala vlastní dům č. p. 12/IV v Zámecké (dnešní Felberově) ulici na Perštýně. Stavba však tehdy nevyhovovala potřebám provozu a proto došlo v letech 1888–1891 v místě původní budovy k výstavbě novorenesančního sídla podle předlohy vídeňských architektů Hanse Miksche a Juliana Niedzielského.

Jedná se o trojpodlažní budovu postavenou na přibližně obdélném půdorysu. Hlavní fasáda se vstupem směřuje do ulice Felberovy. Druhé a třetí nadzemní podlaží odděluje od přízemí průběžný vlys a je členěno polosloupy vysokého řádu s kompozitními hlavicemi. Vlys nese iniciály „RS“ (tj. Reichenberg Sparkasse). Všechny fasády nahoře ukončuje římsa se zubořezem. Na atice jsou v rozích umístěny obelisky. Původně byly na štítu budovy umístěny ještě tři sochy od vídeňského sochaře Rudolfa Weyra. Šikmé části střechy jsou kryté asfaltovým šindelem, rovná část střechy lepenkou.

Novostavba spořitelny dvacet let po otevření nepotřebovala žádné stavební úpravy. Roku 1910 vypracoval Adolf Bürger plán na drobné úpravy v prvním patře západního křídla. Největšími úpravami prošla budova až v polovině 30. let 20. století. Na jaře 1935 byl vybudován v přízemí v severovýchodní nárožní místnosti nový trezor, což znamenalo zazdění oken. Proces rekonstrukcí pokračoval v roce 1937 adaptací prvního patra. Roku 1938 byl avizován špatný stav soch na hlavní římse, přičemž další stavební úpravy (jako např. vyzdvižení skleněné střechy nad sklepním patrem na úroveň stropu přízemí) byly plánovány architektem Arturem Corazzou na rok 1939. Po 2. světové válce byly v budově umístěny kanceláře československých stavebních závodů a posléze Investiční banka. Na konci padesátých let převzala objekt Státní banka. V současnosti je budova opět ve vlastnictví České spořitelny.

Jednu z prvních zděných staveb v Liberci dali postavit na místě staršího panského domu tehdejší majitelé frýdlantského panství bratři Kryštof a Melchior z Redernů v letech 1582–1587. Podle dochovaných záznamů se jednalo o poměrně jednoduchou renesanční stavbu. Její sedlovou střechu ukončovaly na obou stranách vysoké profilované štíty, nad římsou vystupovaly ozdobné vikýře. K hlavní budově, označované jako Redernský zámek, dala Kateřina z Redernů, vdova po Melchiorovi, v letech 1602–1604 přistavět zámeckou kapli, jejíž věž dominovala celému zámeckému komplexu rozšířenému o Nosticovské křídlo, napojené kolmo na kapli. Kateřina ho dala postavit pro svou sestru Mikulášku Nosticovou v roce 1609.

Už v roce 1615 postihla zámek pohroma v podobě požáru, který zničil přední budovu až po přízemí a silně poškodil i Nosticovské křídlo. Obnovu zámku po požáru řídil stavitel italského původu Jan Arkon, působící v Žitavě. Nejcennější část zámku, kaple, nebyla naštěstí požárem zasažena. Za její prostou fasádu s okny zachovávajícími dosud lomený gotický oblouk, zůstal zachován pozdně renesanční interiér, který je znamenitou ukázkou dovednosti neznámých mistrů ze 17. století. Nejcennější částí tohoto interiéru je nesporně hlavní oltář.

V letech 1773–1778 nechal hrabě Kristián Filip z Clam-Gallasu zámek rozšířit o křídlo dvoupodlažního klasicistního Nového zámku. Stavbu řídil a projektoval panský stavitel J. J. Kuntze, který v letech 1785-1786 rovněž provedl rozsáhlou přestavbu Redernského zámku a dal mu svou dnešní podobu. Velkou přestavbu v duchu romantismu prodělal také nový zámek v letech 1852–1854 pod vedením vídeňského architekta H. Ferstela. Z té doby pochází i čtvercová věž, vytvářející zajímavý spojovací článek mezi Nosticovským křídlem a Novým zámkem.

Zámek koncem 19. století postupně přestal sloužit svému původnímu poslání. V roce 1850 se v Redernském zámku usídlil okresní soud. Z Nového zámku se roku 1927 stala ubytovna zaměstnanců správy zámku. V roce 1933 převzal zámek stát pro ředitelství státních lesů a statků a od té doby sloužily jeho prostory většinou jako kanceláře.

Nová, šťastnější éra zámku nastala, když Zahradní zámek a Nosticovské křídlo převzal v 70. letech Skloexport pro zřízení stálé expozice skla. Po nabytí i zbývající části zámku od tehdejší Vysoké školy strojní a textilní Skloexport zahájil rozsáhlou a nákladnou rekonstrukci a přestavbu nejen celého zámku, ale i jeho nejbližšího okolí.

Zámek je nyní ve vlastnictví soukromé společnosti a s výjimkou parku není přístupný veřejnosti. Pouze renesanční kaple je využívána jako reprezentativní sál, např. pro konání svatebních obřadů. 

Park o rozloze téměř 4 hektarů patřil ke komplexu zámeckých budov už na počátku 16. století. Za jeho vznik se zasadila Kateřina z Redernu.

Krušné časy však tento rozsáhlý anglický park s mohutnými stromy zažil v 90. letech 19. století, kdy musel ustoupit rostoucí městské zástavbě a zůstaly zachovány jen jeho malé části. Jedná se o oblast rozkládající se podél Gutenbergovy ulice a také o prostor čestného dvora se sloupem Nejsvětější trojice. Původní parková úprava totiž sahala až k panskému dvoru ze 16. století v dnešní Jablonecké ulici.

Park byl v 80. letech, současně se zámkem, rekonstruován Stavoprojektem. Část původního zámeckého parku dnes nese název Park Clam-Gallasů, jenž je dekorován bustou posledního potomka tohoto rodu, Franze Clam-Gallase.

Novorenesanční sídlo se zahradou bylo podle návrhu architekta Adolfa Bürgera v letech 1896–1897 vybudováno pro podnikatele Franze Bognera.

Vila zaujímá pravoúhlý půdorys a její hlavní část má valbové zastřešení. Schodišťové těleso na severozápadní straně přesahuje nad úroveň střechy v podobě věžice, vrcholící strmou stanovou střechou s vikýři. Hlavní vstup na jihozápadní straně po předloženém schodišti ústí v tříosé sloupové lodžii. Fasády jsou nad předstupujícím soklem členěné plochými omítkovými pásy, edikulami okenních rámů se štukovými suprafenestrami a zakončené jsou římsou se zubořezem. Na jihozápadní a jihovýchodní straně nad římsu vystupují zděné štítové nástavce. Z původní ozdobné zahrady zůstaly zachovány jen vzrostlé stromy.

V roce 1910 byla v severním nároží objektu přistavěna garáž, nad níž v roce 1923 došlo k rozšíření obytných prostor. Ve druhé polovině 20. století byla vila začleněna do areálu liberecké nemocnice a sloužila k ubytování personálu. Je chráněna jako kulturní památka České republiky. V současnosti zde sídlí liberecké pracoviště Národního památkového ústavu.

Vilu čp. 7 v Jablonecké ulici, jež na první pohled zaujme svou výraznou monumentalitou a záměrnou asymetrií, vyprojektoval Rudolf Bitzan v roce 1912 pro průmyslníka Otto Goltze, přistěhovavšího se z nedaleké Žitavy.

Bitzan opatřil dvoupodlažní dům rizality na jižní a východní straně, které jsou zakončeny přilbovou střechou. V jižním byla situována jídelna a v patře terasa, východní sloužil pouze k rozšíření plochy salónu. Mezi okny východního rizalitu jsou umístěny polosloupy, na nichž stojí alegorie štěstí a bohatství. Fasády oživuje stylizovaný geometrický a florální dekor.

Vstup do domu je kryt mohutným štítovým portikem s valenou klenbou, pokrytou filigránským geometrickým dekorem. V dispozičním řešení vycházel Bitzan z anglického obytného domu s centrální halou. Suterén sloužil jako technické zázemí domu, v přízemí s patrem byla ubytována Goltzova rodina a v podkroví pod mansardovou střechou se nacházely obytné místnosti pro služebnictvo, přístupné samostatným, odděleným schodištěm.

Pozoruhodné jsou rovněž kvalitní, bohatě zdobené interiéry, především centrální hala se schodištěm do patra. Vedle dřevěného obložení haly se dodnes dochoval hodnotný secesní krb, dveře, vestavěný nábytek, dekorace stropů a relikty původní výmalby. Mimořádný komfort obyvatelům domu poskytovalo nejmodernější technické vybavení (jako například centrální topení a vysávání). V jednotě s architekturou vily byla koncipována rovněž zahrada s altánem a oplocením, které však bylo později bohužel odstraněno.

Goltzova vila je mimořádně kvalitní ukázkou pozdně secesní obytné architektury a lze ji bez nadsázky označit za jednu z nejhodnotnějších ukázek individuálního bydlení v Liberci vůbec.

Novogotický kostel vystavěl v letech 1894–1896 podle svého vlastního návrhu liberecký stavitel Adolf Bürger. Architektonicky se jedná o jednolodní chrám zakončený kněžištěm s apsidou o celkové délce přibližně 40 m, orientovaný sever-severovýchodně s pouze naznačeným transeptem (příčnou lodí), netypicky vytvořeným v oblasti kněžiště. Loď je dlouhá 28 m a je široká přibližně 18 m. Je zaklenutá síťovou žebrovou klenbou. Kněžiště s apsidou má na délku 12 m, na šířku přibližně 8 m. Apsida představuje tři celé stěny osmiúhelníku s poloměrem opsané kružnice kolem 8 m. V ní se dodnes nalézá katolický vyřezávaný oltář Nejsvětějšího srdce Páně, zhotovený v uměleckých dílnách v Mnichově. Kněžiště je zaklenuté křížovou žebrovou klenbou s monogramem M (jako Panna Maria) na klíčovém kameni. V severozápadním konci transeptu se nalézá sakristie. Ve směru jihovýchodním je transept prodloužen jako boční hala se samostatným vchodem ze severovýchodu, oddělenou od kněžiště prostou a nezdobenou železnou mříží. Na jihozápadním rohu stavby se nalézá čtvercová zvonice s hodinami se dvěma ciferníky. Vchod do chrámu je z hlavního jihozápadního průčelí. Na kůr s varhany a do zvonice je vchod ze severozápadního rohu lodě kostela. Na jižní stěně, přibližně ve středu lodi je malá apsida bez oken, která představuje tři stěny osmiúhelníku s poloměrem opsané kružnice kolem 4 m. Původně se jednalo o grottu Panny Marie Lurdské. Jeskyně se sochou Bohorodičky se nyní nalézá v západní straně kostelní lodi a apsida je vybavena jako malá kaple s pravoslavnými ikonami, jako celek je též věnovaná sv. Panně. 

V letech 1897–1898 byla k objektu přistavena budova školy a ubytovny řádových sester. V souladu s posláním školského řádu, provozovaly sestry voršilky mateřskou školu a též doučovaly žáky ze základních škol ve městě. Původní německé osazenstvo kláštera bylo odsunuto v letě 1945 spolu s ostatním německým obyvatelstvem. České sestry řádu pak pokračovaly ve stopách svých předchůdkyň až do zrušení kláštera v roce 1950. Po druhé světové válce, sloužila budova kláštera jako poliklinika, která zde funguje dodnes. Budova kostela sloužila jako skladiště. V roce 1990 byl klášter s kostelem navrácen řádu sv. Voršily, který však neměl dostatek prostředků pro náročnou nezbytnou rekonstrukci celého objektu a pravidelné bohoslužby tak nebyly obnoveny. Před rokem 1995 byl kostel zapůjčen na 99 let pravoslavné církvi ke konání bohoslužeb. Po nutných opravách a po adaptaci interiéru v souladu s požadavky pravoslavné liturgie ho od léta 1995 využívá Pravoslavná církev.

Stavbu honosného rodinného sídla velkopodnikatelského rodu Liebiegů zahájil roku 1897 baron Theodor Liebieg, který toužil po zisku pohodlného sídla nedaleko rodinných továren.

Po vzoru architekta Adolfa Bürgera (ovlivněného tvorbou anglických architektů) nechal baron Liebieg vybudovat na místě dvou starších domů romanticky pojatou jednopatrovou budovu s polygonálním arkýřem a napodobeninou hrázděného zdiva v prvním patře. Druhá, východnější a honosnější, část byla vystavěna roku 1900 podle návrhu vídeňského architekta Humberta Walchera von Moltheina. Dominantou této stavby je věž dlátovitého tvaru. Směrem do parku podél Harcovského potoka pak směřuje třetí část vily, kterou postavil v secesním slohu roku 1904 liberecký stavitel Richard Wojatschek. Nejhodnotnějším prostorem lze označit Sál bájí z roku 1911, který se vyznačuje mytologickými freskami od Julia Mössela. Před druhou světovou válkou byl v parčíku vily vybudován protiletecký kryt.

Liebiegové byli po válce nuceni Československo opustit a jejich vila postupem času chátrala. Roku 1976 byly provedeny úpravy, po kterých byla v zámečku umístěna mateřská školka společnosti Textilana. Vedení této společnosti ve vile v letech 1991–1992 také sídlilo. Po krachu Textilany Liberec v roce 2004 vila za 25 milionů korun přešla do majetku města, které ji následující rok nechalo za dalších 5 mil. rekonstruovat. Ve vile dnes sídlí odbory magistrátu města Liberce a slouží také kulturním akcím a svatebním obřadům.

V červenci 1897 došlo na Liberecku ke katastrofální povodni, jež překonala veškerá ochranná opatření – zničila totiž Liebiegovu továrnu a nemalé škody napáchala i ve středu města na soutoku Harcovského potoka a Nisy. Na ochranu města a jeho okolí před takovými záplavami bylo v září 1899 v Liberci založeno Vodní družstvo k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad v povodí Zhořelecké Nisy. Jeho členy byli postižení průmyslníci a jiné významné osobnosti regionu (mimo jiné také hrabě František Clam-Gallas a Rýnovický sklář Leopold Riedel). Kromě přehrady v Liberci samotném měla být postavena ještě další pětice hrází. Jejich vyprojektováním byl pověřen nejlepší evropský přehradář své doby – Otto Intze z Cách. Ten představil své plány začátkem ledna 1901 – mělo jít o první tížné, zděné přehradní hráze ve střední Evropě, což také vzbuzovalo obavy. Plány však byly v březnu 1901 schváleny a první hráz, která měla být postavena, byla právě Harcovská. Ta se tak stala první údolní nádrží v Čechách.

Stavba byla tehdy zadána firmám W. Streitzig a spol. z Liberce a H. Rella a synovec z Vídně. Základní kámen hráze byl položen 27. června 1903 a její výstavba trvala asi půl roku. Veškeré kameny byly získány ve trojici lomů v zátopové ploše. Celková cena vodního díla se vyšplhala na částku 790 tisíc rakouských korun. Již v listopadu roku 1904 přehrada jednoznačně prokázala svou užitečnost, když dokázala zadržet povodeň o objemu 230 tisíc m³.

Po dokončení díla byla po pravém břehu nádrže zřízena promenádní cesta a městská plovárna s řadou vodních atrakcí. Nádrž se stala důležitou částí Německo-české výstavy (Deutschböhmische Austellung) roku 1906, kdy se na jejím břehu nacházela řada výstavních pavilonů. Ve 30. letech byla na levém břehu postavena silnice III. třídy, bezmála 800 m dlouhá opěrná zeď chránící pravý břeh před erozí pochází z roku 1954.

V současnosti je přehrada spravována společnost Povodí Labe. Za více než sto let její existence nebylo nutné provést žádná významná technická opatření k zajištění jejího dobrého technického stavu.

Vila průmyslníka a obchodníka Franze Strosse byla postavena v letech 1923–1925 německým architektem Thilem Schoderem z Gery. Nachází se v prostoru mezi ulicemi Husova a Chelčického, v Liberci–Kristánově.

Podnikatel Stross se svou rodinou přijel roku 1919 do Liberce až z daleké Alexandrie, odkud jej donutila přesídlit se egyptská revoluce. V témže roce pojal plán postavit si honosnou a reprezentativní vilu v lokalitě nad libereckou přehradou. Nejdříve proto oslovil známého libereckého architekta Maxe Kühna, jenž vyprojektoval stavbu s podobnou dispozicí s centrální halou na obdélníkovém půdorysu. Nakonec se však Franz Stross rozhodl pro mladého architekta Schodera, jehož učitelem a přítelem byl slavný belgický architekt Henry van de Valde. A právě pojetí tohoto belgického architekta stojí jako hlavní inspirační zdroj za podobou realizované stavby. Výsledná realizace však předčila všechny přípravné projekty a svým propracovaným exteriérem a interiérem se stala nejrozsáhlejší privátní stavbou tohoto všestranného architekta, věnujícího se sociální a industriální stavbě.

Stavba má vzhled připomínající loď, který se připisuje žádosti manželky Franze Strosse Hildy. Ta si tak chtěla připomínat výletní plavby po Nilu. Nesmírně nákladná stavba v hodnotě 6,5 milionů korun byla vybavena exkluzivními materiály (jako např. exotická dřeva z Afriky, různé druhy mramorů, speciální keramické obklady, měděná střecha a progresivní technické zázemí).

Bohužel z vybavení interiéru se zachoval pouze důmyslně vybavený nábytek, obložení a některé prvky. Dům byl již za příchodu Gestapa, které se nastěhovalo do vily, neustále měněn a ochuzován o původní prvky, ovšem největších změn doznal po roce 1945. Některé místnosti byly nově přepaženy, ze vstupní haly zmizel krb a fontána ze zadního traktu. Nedávná rekonstrukce navrátila alespoň zčásti původní lesk této výstřední vile, jednomu z mála dokladů expresionistických a organických tendencích v architektuře na našem území.

Majitelé žili ve vile pouhých 11 let. Vzhledem ke svému židovskému původu však byli nuceni se odstěhovat do Jižní Ameriky. Od té doby vila sloužila jako sídlo německé policie a poté zdravotního ústav. Od roku 2000 slouží vila administrativním účelům Krajské hygienické stanice. Objekt je kulturní památkou ČR.

Zdejší vysoká škola vznikla v roce 1953 pod názvem Vysoká škola strojní v Liberci, s cílem vzdělávat kvalifikované inženýry pro místní průmysl. Byla pro ni uvolněna budova tehdejšího gymnázia F. X. Šaldy v Hálkově ulici. V říjnu roku 1953 nastoupilo do prvních ročníků 259 studentů, přičemž škola měla tehdy zřízeno šest kateder, na nichž působilo 19 pedagogů. Zaměřovala se na obory typické pro severní Čechy (strojírenství, textilní, oděvní, sklářský a keramický průmysl). Tehdejší studenti byli ubytováni na internátě v Zeyerově ulici.

S rostoucím počtem studentů postupně docházelo k rozšiřování areálu školy o nové prostory. Byly zřízeny koleje, získána budova bývalé textilní továrny v Doubí a další budovy v okolí dnešního Univerzitního náměstí. Roku 1958 promovalo prvních 121 studentů. O dva roky později byla škola rozdělena na fakultu strojní a textilní a začala vystupovat pod názvem Vysoká škola strojní a textilní v Liberci.

V následujících letech byly získány budovy v Sokolské ulici (dnešní budova S) a objekt po zrušeném pedagogickém institutu v Komenského ulici (budova P). Přestala rovněž stačit ubytovací kapacita tehdejších kolejí, proto byla roku 1977 v libereckém Starém Harcově zahájena výstavba komplexu šesti kolejních bloků o kapacitě 2300 lůžek, nové menzy a dalších zařízení. Komplex byl ve své dnešní podobě dokončen roku 1990. V roce 1992 byla získána budova bývalého Stavoprojektu ve Voroněžské ulici (budova H) včetně dočasného sídla Investiční a poštovní banky nově přestavěného na univerzitní knihovnu. Ve stejném roce získala škola také komplex ve Vesci sloužící jako koleje a laboratoře.

V letech 1990–1994 zřídila škola další čtyři fakulty: pedagogickou (dnešní fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická), hospodářskou (současná ekonomická fakulta), architektury, mechatroniky a mezioborových inženýrských studií. Díky rychlému růstu, vlastní výzkumné činnosti a zahraničním stykům jí byl od 1. ledna 1995 přiznán název Technická univerzita v Liberci. V roce 2016 byla založena fakulta zdravotnických studií, vzniklá z původního stejnojmenného ústavu. Od roku 2009 je zřízen Ústav pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace.

Technická univerzita v Liberci je se sedmi fakultami a jedním odborným ústavem v současnosti jedinou univerzitou v Libereckém kraji. Zdejší textilní fakulta je v Evropě jediná svého druhu a nabízí studium perspektivních oborů, jako je textilní marketing či návrhářství. Spolu se strojní fakultou tvoří základní kameny technického vzdělávání v Liberci se skvělým renomé. Nejvyšším počtem studentů v současnosti disponuje fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, která vzdělává kvalitní pedagogy, ale i profesionály v neučitelských profesích.

Po vzoru jiných větších měst toužili obyvatelé Liberce po vybudování městského očistného zařízení už koncem 19. století – v době plné převratných a budovatelských myšlenek. K jejich velkému potěšení se z popudu liberecké spořitelny podařilo tento záměr uskutečnit.

Novorenesanční budova městských lázní byla postavena v letech 1901–1902 podle projektu vídeňského architekta Petera Paula Branga libereckým stavitelem a architektem Adolfem Bürgerem, k příležitosti oslavy 50. výročí panování císaře Františka Josefa I.

Hlavní vstup lázní je orientován do ulice Masarykovy. V delším křídle, sledujícím Vítěznou ulici, se nachází dvoupodlažní hala, původně s plaveckým bazénem o rozměrech 10 m × 20 metrů. Zajímavou technickou novinku představoval světlík v zaklenuté ocelové konstrukci střechy bazénu, který se dal v létě z poloviny otevřít. Protože lázně měly v době svého vzniku především funkci očistnou, zabíraly jejich převažující část koupele vanové, později využívané k léčebným procedurám. Na bohatém průčelí, obloženém keramickými obklady v kombinaci s deskami z hořického pískovce, upoutá pozornost architektonické ztvárnění vstupu s portikem o třech polích a s předsazeným schodištěm. Hlavní průčelí vrcholí mohutným čtyřstupňovým štítem ve střeše a dvěma půlkruhovými výstupky po stranách, na nichž jsou umístěny alegorické sochy Síly a Mládí. Nad vysokými okny prvního patra probíhá pás reliéfu znázorňujícího vodní hry. Autory sochařských částí jsou profesoři liberecké průmyslové školy Gerhart a Craske. V interiéru lázní převažuje už sloh secesní.

Jedna z nejcennějších historizujících staveb v severních Čechách ztratila v 90. letech minulého století svou původní funkci, čímž začalo její postupné chátrání. Po změnách vlastníků skončila budova lázní v majetku města Liberce, které od roku 2006 provádělo její postupné zajištění. V roce 2010 byl schválen projekt na přeměnu městských lázní na galerii, která si vyžádala výrazné vnitřní změny (jako jsou odstranění bazénové vany či změnu dispozic), bez nichž by nebylo možno galerii v objektu provozovat. Jejím zpracováním byl pověřen architektonický ateliér SIAL v čele s Karlem Novotným a Jiřím Bučkem. Oblastní galerie se veřejnosti otevřela 28. února 2014 a funguje zde dodnes.

Technické muzeum, veřejnosti otevřené začátkem září 2014, je umístěno v areálu bývalých Libereckých výstavních trhů na Masarykově třídě.

Soukromé muzeum nabízí sbírky dopravních prostředků – od jízdních kol, přes motocykly a automobily až po kolejová vozidla. Za zhlédnutí stojí například historická tramvaj, parní stroj nebo posunovací lokomotiva.

Expozice muzea se pravidelně jednou do roka mění. Exponáty jsou zapůjčené (z Česka i ze zahraničí) a tak mají návštěvníci možnost vidět každý rok něco nového.

V září 2017 došlo ke slavnostnímu otevření nového pavilonu, zaměřeného na regionální historickou i současnou průmyslovou výrobu, a zároveň i na významné historické osobnosti s průmyslem spojené (kupříkladu rodina Liebiegů).

Severočeské muzeum bylo založeno jako nejstarší uměleckoprůmyslové muzeum v Česku v roce 1873 a již v prvních letech své existence se pyšnilo mimořádně bohatými sbírkami prakticky ze všech zájmových oborů z vyspělých evropských zemí a zčásti také z Předního a Dálného východu. S ohledem na místní tradice severních Čech však největší pozornost patřila sklu a textilu.

Díky rychle se rozrůstajícím sbírkovým fondům (zásluhou četných darů či pravidelnými nákupy v aukčních domech a u významných evropských starožitníků) se muzeum po několikerém stěhování dočkalo vlastní budovy. Ta byla postavena v letech 1897–1898 podle návrhu profesora Fridricha Ohmanna z Prahy v romanticko-historizujícím stylu. Po stavební stránce propojuje typy sakrální a palácové architektury. Monumentální komplex doplňuje replika renesanční věže liberecké radnice a přístavba tzv. měšťanského domu, připomínajícího původní měšťanskou zástavbu z konce 18. století.

Dalšího významného rozšíření sbírkových fondů se muzeum dočkalo v roce 1904, kdy získalo okolo 2,5 tisíce uměleckých děl z pozůstalosti čestného kurátora a štědrého mecenáše barona Heinricha Liebiega. Po 2. světové válce byly v rámci reorganizace k muzeu přičleněny regionální sbírky ze zrušeného Vlastivědného muzea a Přírodovědného muzea v Liberci.

Dnes Severočeské muzeum kromě bohaté knihovny zahrnuje čtyři sbírková oddělení – přírodovědecké, historické, archeologické a uměleckohistorické – přičemž tomuto členění odpovídají i zřízené stálé expozice. V přízemí budovy je umístěna přírodovědná expozice, věnovaná přírodě významných krajinných celků v severních Čechách. Další z expozic dokumentuje období pravěku v regionu. Expozice dějin Liberecka přináší pohled na období od kolonizace území ve 12. století do vzniku republiky v roce 1918. Zvláštní pozornost je věnována vývoji textilní výroby s akcentem na Liberec.

Stálá expozice zahrnuje evropský vývoj uměleckých řemesel od antiky po současnost (tapiserie, sklo, keramika, porcelán, textil, knižní vazby, obecné a ušlechtilé kovy, cín, hodiny, šperky, nábytek, dřevořezby a fotografie). Před nedávnem přibyly expozice plakátu a expozice mechanických hudebních automatů. Bohaté sbírkové fondy obsahují špičkové kolekce především v uměleckých řemeslech – např. sbírka orientálních koberců je druhá největší v ČR, rovněž tak sbírka současné autorské tapiserie. Mimořádně cenné a početné jsou soubory koptských tkanin, historických gobelínů, vyšívaných liturgických textilií, krajek, skla, porcelánu, uměleckého kování, cínu, plakátů, starých tisků atd. Bohatě jsou zastoupené i sbírky historické, etnografické a přírodovědné.

Celkový počet uchovávaných sbírkových předmětů přesahuje 700 tisíc kusů. Ve třech výstavních sálech a venkovním atriu bývá ročně realizováno okolo 20 výstav, mnohé z nich právě ze sbírek uložených v muzeu.

Botanická zahrada v Liberci byla založena z popudu místního Spolku přátel přírody (Verein der Naturfreunde in Reichenberg) roku 1876, kdy byl na dnešní Masarykově třídě zakoupen pozemek pro pěstování keřů a stromů pro výsadbu v městských parcích. V roce 1893 však pěstitelský areál musel ustoupit stavbě nového muzea a proto byl v roce 1893 přesunut do oblasti tehdejší vojenské nemocnice (dnešní školy v Lesní ulici). Nová botanická zahrada zde byla otevřena počátkem září 1895, přičemž náklady na její pořízení těsně přesáhly částku 9000 zlatých, které spolek získal za svůj původní pozemek.

Zprvu ovšem zahrada nesloužila jako vzdělávací instituce, nýbrž pro zásobování města zelení. Za první světové války měla zahrada dokonce převážně zelinářský charakter. První velký skleník byl zakoupen až v roce 1925 a sloužil pro vystavování tropických rostlin. V roce 1938 byl zakládající spolek rozpuštěn a ze zahrady se stala městská instituce. V průběhu druhé světové války sloužila obyvatelstvu jako "zahradnictví vyšší úrovně". Po osvobození se zde nacházely pouze dva záhony léčivých rostlin, několik stromů, starý palmový skleník, několik nevytápěných pěstitelských skleníčků a bazének pro vodní rostliny.

Až roku 1954 se městské zastupitelstvo rozhodlo přeměnit dosavadní zahradu, fungující stále spíše jako zahradnictví, na samostatné kulturně výchovné zařízení. Tak vznikla Severočeská botanická zahrada. Na budování zahrady se podíleli místní občané brigádami v tehdejších akcích „Z“. Zahrada si v této době vyměňovala semena rostlin s botanickými zahradami nejen v Evropě, ale i v zámoří. Díky tomu stoupala její proslulost a také návštěvnost – zatímco v roce 1954 ji navštívilo 8 tisíc lidí, v roce 1981 to bylo bezmála 400 tisíc návštěvníků. Prvním lákadlem na návštěvníky byl exemplář viktorie královské – největšího leknínu světa. Ta v Liberci vykvetla již v roce 1956 a o rok později byla přesunuta do nového tropického skleníku. Do roku 1960 byly postaveny další skleníky a také největší tehdejší sladkovodní akvárium v zemi. Zahrada měla tehdy již 1500 metrů zasklené plochy. Proslulá byla její sbírka kaktusů o asi 200 kusech, sbírka orchidejí a 28 akvárií.

V roce 1990 se na sklenících začalo projevovat jejich stáří. Proto byly nejprve modernizovány expozice a posléze v letech 1995–2000 byly staré skleníky zbořeny a na jejich místě byl postaven současný komplex 9 výstavních pavilonů a 9 pěstitelských skleníků. Skleníkový areál ve tvaru krystalové drúzy mající připomínat zvětšené buňky, podle projektu Pavla Vaněčka, sestává z devíti různě velkých expozičních pavilonů, skýtajících plochu zhruba 3000 m². V pavilonech jedné z nejstarších botanických zahrad v zemi je prezentováno 12 rozličných botanických témat. Předností zahrady jsou sbírky tropických rostlin, samozřejmostí jsou však i venkovní expozice s rozmanitou květenou. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR bylo roku 2003 v botanické zahradě zřízeno záchranné centrum CITES sloužící k ochraně nejohroženějších druhů světa. V roce 2014 byl vybudován nový skleník pro leknínovité rostliny. Návštěvnost se od roku 2001 pohybuje v rozemí 200–250 tisíc osob za rok.