Z kostela do kostela přes Raziberk.
Začátek procházky je u vstupu do poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kájově, a doputujeme až do kostela sv. Mikuláše.
Pozdně gotický poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Kájově - národní kulturní památka se hřbitovem (komplex tvoří poutní kostel, starý hřbitov, raně barokní fara z roku 1661, kaple úmrtí Panny Marie, hřbitovní kaple sv. Terezie s kostnicí z roku 1752, kaple sv. Jana Nepomuckého, ohradní zeď bývalého hřbitova, márnice, socha Panny Marie, chlévy u fary, stodola). Původní stavba kostela je z 2. poloviny 13. století. Kostel byl zničen za husitských válek roku 1422 a v roce 1469, kdy vojska zničila i školu. Nynější kostel byl postaven v pozdně gotickém slohu v letech 1471 až 1488. V roce 1670 dal lékař Ondřej Volkshofer z Krumlova postavit oltář.
Poutní místo Kájov je prastaré – doloženo písemně od 13. století. Do roku 1785 patřil kostel, fara a hospic pod klášter ve Zlaté Koruně. Po zrušení zlatokorunského kláštera spravovali kostel Schwarzenberkové. Kájovský klášter řádu oblátů byl zřízen při zdejší faře až v roce 1930. Tento řád se staral o poutní místo do poválečného odsunu německého obyvatelstva. Poté byl klášter zrušen a od té doby zde byl až do smrti posledního faráře Jana Zborovského v r. 1992 farní úřad. Nyní je farnost spravována z Českého Krumlova.
Od roku 1990 se začalo s napravováním škod způsobených převážně nezájmem komunistického režimu o církevní stavby. Kostel v Kájově byl s podporou sbírky ze zahraničí opraven, avšak klášter chátral dál. Pomoc přišla opět ze zahraničí, a to v roce 1999, kdy se v Kájově usídlila malá skupina čtyř sester z Německa (Mnichova) řádu sv. Vincence z Pauly. Za jejich přítomnosti byla farní budova rekonstruována na klášter, který nyní obývají. Rekonstrukce byla provedena našimi firmami za podpory řádu sester, přátel z Německa a Česko-německého fondu budoucnosti. Nový vzhled dostala i klášterní zahrada. Ve spolupráci s obecním úřadem se podařilo opravit sousoší tří světců Tadeáše, Josefa a Antonína Paduánského.
Sestry pečovaly o kostel, prováděly výpravy turistů, studující a další návštěvy z celého světa, především ale z Německa a Rakouska. Pomáhaly při práci s mládeží, připravovaly s dětmi např. oslavy Dne matek, Velikonoc a na Vánoce již tradiční živý betlém. Organizovaly i malý pěvecký sbor. Naučily se velmi dobře porozumět naší nesnadné češtině. Sestry navštěvovaly také staré a nemocné lidi z Kájova i okolí, ať už doma, nebo v nemocnici.
Při jejich náročné službě i jim však ubývaly síly a z důvodu nemoci musely z Kájova v říjnu 2012 odejít. Již předem však hledaly, kdo by v jejich službě zde pokračoval. Na jejich místo přišly také řádové sestry, a to z Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže, které se snaží v jejich započatém díle podle svých sil a možností pokračovat.
Kostel lze navštívit celoročně denně (kromě úterý) od 9 - 11.30 hodin a od 13 - 15.30 hodin. Úterý - zavřeno, prohlídky pouze pro poutní autobusy předem objednané.
TROJSOŠÍ NA KŘIŽOVATCE NAD KOSTELEM
Na seznamu památek vedené pod rejstříkovým číslem 1326.
Sousoší tří světců Tadeáše, Josefa a Antonína Paduánského o rozměrech cca 180 x 220 cm nechal postavit roku 1733 Kristián Guschl, v té době kájovský farář, jak stojí v latinském nápise na podstavci. Dobový překlad do češtiny:
„Zasvěceno třem svatým jako připomínka kolem jdoucím k větší úctě a cti sv. Josefa, muže P. Marie, sv. Tadeáše, příbuzného Pána Ježíše, a Antonína Paduánského, zázraku celého světa. Zbožně ex voto postavil P. Křišťan Guschl , syn sv. trnové Koruny, farář u Panny Marie Kájovské.“
V Kájově působil farář K. Guschl 3 roky. (Později se stal opatem kláštera ve Zlaté Koruně, v té době kláštera sv. Koruny).
Tradovalo se, že k sousoší – jmenovitě k Antonínu Paduánskému – chodívaly ženy, které chtěly, ale nemohly mít děti, prosit o jeho přímluvu. Sochy tří světců byly vysekány z vápence a umístěny na trojdílnou architekturu ze žuly. Nad prostřední částí nesoucí latinský nápis stojí vyvýšeně socha sv. Josefa s Jezulátkem, po jeho pravici sv. Tadeáš, po levici Antonín Paduánský s Jezulátkem. Postavy jsou v nadživotní velikosti v poměru k průměrné výšce lidské postavy v 18. století, dnes již to neplatí (180 cm dnes není nadživotní velikostí J). Sochy pocházejí pravděpodobně z dílny barokního sochaře Josefa Dietricha, ale zřejmě je nedělal jediný umělec, např. postava sv. Tadeáše nese jiný umělecký rukopis.
(Detail sochy sv. Josefa před a po restaurátorském zásahu)
Kdo šel okolo ještě v roce 2004, mohl jen potvrdit tuto následující zprávu o stavu památky: Povrch celého sousoší byl silně erodován, poškozen přírodou i člověkem. Sousoší bylo obklopeno bujnou vegetací, která udržovala vlhkost, podporující napadení lišejníky a mechy. Podstavec – architektonický soubor skládající se ze tří částí – středové s nápisem a postranních volut. Chyběly na něm kusy římsy a volut, nápis byl v důsledku odpadávání povrchu nečitelný. Schod byl překrytý terénem.
Socha sv. Tadeáše byla mechanicky poškozena drobnými defekty, ve tváři se ztrácely rysy, zcela mu chyběly palce na nohách, uražena levá ruka. V těle sochy byly nalezeny zbytky nastřílených diabol a broků. Na soše se dochoval fragment svatozáře.
Socha sv. Antonína Paduánského s Jezulátkem byla také poškozena mechanicky, utrpěla ztrátu vypracovanosti rysů v obličeji, úplně chyběl nos. Hlavou světce procházela trhlina od dřívějšího upevnění svatozáře, svatozář se však nezachovala ani zlomkově.
Socha sv. Josefa s Jezulátkem byla silně mechanicky poškozena, měla uražené pravé zápěstí a ruku, část pláště aj. Jezulátko mělo uraženou celou paži, nárt levé nohy s prsty a trhlinu ve hlavě. Části rukou se zachovaly a byly předány restaurátorům. Zřetelné bylo silné napadení nečistotami, řasou a lišejníkem.
Překvapení na konec – při demontáži soch nalezli restaurátoři maličkou poškozenou olověnou schránku, která obsahovala nějaký silně poškozený text, zkorodovaný oboustranný kovový medailonek s reliéfem Panny Marie Kájovské, kousky dřevěných korálků a poškozený kovový křížek. Nález, který má hodnotu historickou, byl po odborném ošetření a restaurování objednaném obcí Kájov zařazen do dokumentace fondu Farního úřadu v Kájově, vedeného Státním okresním archívem v Českém Krumlově.
(Detail před a po restaurátorském zásahu)
Kaple Božího těla na křižovatce ulic Nový Křenov - Boletická
Vyhlídkové místo s krásným pohledem na Kájov a okolní lesy s možností odpočinku na dřevěné lavičce.
V pozadí je možné vidět Dubový vrch (681 m.n.m.) a v levo od něj vrch Dubík (694 m.n.m.) na kterém je instalován dřevěný kříž.
Rozcestník v Přelštickém lese (652 m.n.m.)
Vrch Raziberk leží 850 m V od kostela sv. Mikuláše v Boleticích. Svahy symetrického kupovitého kopec s mírně zploštělým vrcholem jsou místy pokryty kamennou sutí. Na vrcholku je také menší skalka. Na SSZ navazuje na Hradec menší vrchol, oddělený asi 15 m hlubokým sedlem. Při západním a severním úpatí teče Dolanský potok. Hradiště je nepravidelně kruhové, opevněné dvěma souběžnými kruhovými valy symetricky kolem vrcholu, s předsunutými příkopy. Valy jsou kamenohlinitého složení. Jejich výška na východní straně je 3 m, šíře příkopů rovněž. Konstrukce hradby nebyla zkoumána a není známa. Původní vstup se nacházel nejspíše na východní straně, kde je jednoduché přerušení valů. Jeho konstrukce a typ však nejsou známy. Hradiště známé již v polovině 19. století. Ve 30 letech 20. století ho zkoumali K. Brdlik a L. Franz, v 50. letech zkoumalo Národní muzeum v Praze mohylovitý útvar při vnější patě východního valu, související konstrukčně nejspíše s tělesem hradby. Systém opevnění je patrně až středověkého původu, z výzkumu na vrcholu kopce však pochází i početný soubor pozdně halštatské keramiky.
Boletice rozcestí (585 m.n.m.)
Vstup do areálu kostela sv. Mikuláše na vrchu Olymp.
Kostel v Boleticích pochází z poloviny 12. století a je tak jednou z nejstarších dochovaných staveb v okolí Českého Krumlova. Z původní budovy se dochovala věž se dvěma patry sdružených oken a západní část lodi. Ve třetí čtvrtině 13. století byl postaven nový závěr o stejné šířce s lodí. Nedlouho poté (v I. třetině 14. století) byl kostel celkově upraven (lomená okna lodi). Kolem roku 1400 vznikla prací zlatokorunské huti sakristie, připojená k severnímu boku presbytáře. Její klenba navazuje na vzory z Milevska.
Kostel byl od počátku 15. století jen minimálně upravován. Sloužil místnímu převážně německojazyčnému obyvatelstvu, od 17. století definitivně katolického vyznání. Po vyhnání původních obyvatel bylo území obce zahrnuto roku 1947 do vojenského újezdu (výcvikového prostoru), jehož částí je dodnes. Kostel i přilehlý hřbitov se přestaly využívat a byly vystaveny intensivní devastaci. Tento stav trval až do počátku 90. let 20. století, kdy začala postupná obnova objektu, která trvá dodnes.
Románský kostel sv. Mikuláše v Boleticích s márnicí a ohradní zdí, částí hřbitova a bránou, je zapsanou památkou od 3. 5. 1958. Dříve patřil pod VVÚ Boletice, od 1. 1. 2016 jej vlastní obec Kájov.
Významný strom Lípa srdčitá (Tilia cordata)
(Informační tabule s historickými fotografiemi kostela a jeho okolí.)
