Jizerskohorské bučiny

Přírodní památka UNESCO

Dlouhověké bukové lesy a pralesy Karpat a dalších oblastí Evropy

Jizerskohorské bučiny, Pferdekopf, autor snímku: Jiří Hušek.

Tak se jmenuje přírodní památka zapsaná na  Seznam světového dědictví UNESCO . Patří do ní celkem 94 lokalit v 18 státech Evropy. Zápis získala už v roce 2007, postupně se ale rozrůstala o další lokality (v roce 2011 a 2017). Vůbec naposledy to bylo letos, v roce 2021. Mezi patnáct nových se po právu dostaly i  Jizerskohorské bučiny . Naše vůbec první přírodní památka zapsaná na tento prestižní seznam. Jizerskohorské bučiny se tak zařadily mezi takové poklady světové přírody, jako je proslulý Yellowstonský národní park, Bělověžský prales, Bajkalské jezero, africké pláně v Serengeti nebo Velký bariérový útes u Austrálie.

Jizerskohorské bučiny jsou bez nadsázky světové. Jde o nejrozsáhlejší a nejzachovalejší bukový les v Čechách. Najdete ho v severní části našeho území v  chráněné krajinné oblasti Jizerské hory . Jádrové území přírodní památky UNESCO zahrnuje větší část stejnojmenné národní přírodní rezervace a evropsky významné lokality

O rezervaci pečuje  Agentura ochrany přírody a krajiny ČR , hospodaří tu Lesy České republiky, s.p.

Jizerskohorské bučiny

Národní přírodní rezervace

Datum vyhlášení NPR: 16. 9. 1999

Rozloha: 949,53 ha

Nadmořská výška: 50-944 m n. m.

Porovnání překryvu území NPR Jizerskohorské bučiny s územím vyhlášeným jako přírodní lokalita světového dědictví UNESCO. Pro změnu zobrazení použijte posuvník. Legenda se zobrazí po kliknutí na ikonu vlevo dole.

Neprostupný prastarý les a drsné klima

Severní členité a strmé svahy Jizerských hor s množstvím skalních útvarů byly pro člověka vždy těžce přístupné. Pro celé území je typické chladné a vlhké mikroklima s množstvím srážek. Ve 14. století se zde rozkládal rozsáhlý prales. V něm rostly hlavně buky, v menší míře jedle se smrky. Po osídlení území lidmi se tu dřevo nikdy netěžilo ve velkém, k mýcení souvislejších ploch docházelo jen v okolí sídel. V údolí Velkého Štolpichu se v 16. a 17. století těžila železná ruda.

Intenzivní hospodářská činnost se této oblasti významně nedotkla ani v nedávné minulosti. Od roku 1960 dochází ke kácení stromů pouze za účelem podpory samovolného vývoje lesa. Výsledkem je, že více než dvě třetiny stromů v rezervaci jsou starší 120 let, některé dosahují stáří i 200 let a více. Různověký bukový les měl tak dostatek sil odolat kyselým dešťům typickým pro 80. léta minulého století, větrným kalamitám i kůrovci.


Autor snímku: Jiří Hušek ml.

Foto: Jiří Hušek ml.

Banka plná genů

I dnes tu většinu lesního porostu tvoří právě  buk lesní  (79 %). Přirozeně se tu vyskytuje i  smrk ztepilý  (13 %) a další druhy dřevin -  javor klen  a  mléč ,  jedle bělokorá ,  jilm horský  nebo  jasan ztepilý . V suťových lesích místy rostou  lípy srdčité  a  velkolisté . Absence těžby tak z národní přírodní rezervace vytvořila unikátní genovou banku těchto původních dřevin.

Přirozené bezlesí se tu téměř nevyskytuje. Souvislý lesní porost místy narušují jen skalní výchozy – mohutné bloky, viklany a balvany. I když je tato oblast kvůli žulovému podloží a drsným klimatickým podmínkám docela chudá na květenu, rostou tu mnohé vzácné druhy. Třeba  lilie zlatohlavá . Zajímavé je i množství lišejníků.


Živé mrtvé dřevo

Autor snímku: Šárka Mazánková

Zvířata bučin

Žijí zde i pro bučiny typická zvířata. Nejvzácnější je  sokol stěhovavý , který zde začal opět pravidelně hnízdit. Z dalších ptačích druhů zde má domov  čáp černý ,  holub doupňák , ze sov  sýc rousný , a také naše největší a nejmenší sova –  výr velký  a  kulíšek nejmenší . Pramenné potůčky zase svědčí  mloku skvrnitému . Domov tu má i 14 druhů netopýrů, nejvíce je  netopýrů hvízdavých  a  vodních . Potoky obývá  mihule potoční  nebo  pstruh obecný .


Sýc rousný

Autor snímku: Jiří Neudert

Autoři snímků: Libor Sedláček, Šárka Mazánková, Kamila Madejová, Tomáš Korytář, Zdena Koberová, Bohumil Fišer a Vladimír Vršovský.

Přesvědčte se na vlastní oči

Že jsou Jizerskohorské bučiny opravdovým přírodním klenotem, se můžete přesvědčit na vlastní oči. Územím vede několik pěších turistických tras. Jeden z výletů vás zavede i k vodopádům a na skalní vyhlídky.

Je asi 9 km dlouhý a kvůli 500 metrovému převýšení i trochu náročný. Kromě krásné přírody se seznámíte také s pozůstatky důlní činnosti z dob Albrechta z Valdštejna. Trasa začíná v obci Hejnice, kde můžete obdivovat barokní chrám Navštívení Panny Marie.

Cesta v sedle Ořešníku, autor: Šárka Mazánková

Cesta pokračuje přes skalní vyhlídku Ořešník. Skalisko s vytesaným schodištěm a vrcholovým křížem nabízí výhled na severní svahy Jizerských hor a rokli Štolpichu, kam brzy sestoupíte. V úzkém údolí pak na vás čeká vodopád v podobě balvanité asi 30 m vysoké peřeje. Vojenskou minulost vám ke konci trasy připomene soustava betonových malých vojenských opevnění vzor 37 z 30. let minulého století. Známé jsou pod označením "řopík".

Celá trasa vede po značených cestách, místy také po naučných stezkách Lesy Jizerských hor a  Viničná cesta .

Pohyb v národních přírodních rezervacích je možný jen po vyznačených cestách. Děkujeme, že toto pravidlo dodržujete a že se k přírodě chováte ohleduplně. 


Společné dědictví

Seznam památek světového dědictví UNESCO vychází z Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, která byla schválena na generální konferenci UNESCO (Organizace OSN pro vzdělávání, vědu a kulturu) konané v roce 1972 ve Stockholmu. Hlavní myšlenkou bylo spojit péči o ochranu přírodních a kulturních památek. Člověk a příroda se totiž vzájemně ovlivňují a k této ochraně je potřeba přistupovat jednotně.

V roce 2021 seznam obsahoval 1154 památek z celého světa, z toho 897 kulturních, 218 přírodních a 39 smíšených. Česká republika přistoupila k úmluvě ještě jako ČSFR v roce 1990.

Zima v Jizerskohorských bučinách, autor snímku: Jiří Hušek

Všechny zde zveřejněné fotografie podléhají autorskému zákonu.

AOPK ČR

2021

Úvodní fotografie

NPR Jizerskohorské bučiny, Jiří Hušek ml.

Autor map

Jan Vrba, AOPK ČR

Mapové podklady

Mapy.cz © Seznam.cz, a.s. a AOPK ČR

Cesta v sedle Ořešníku, autor: Šárka Mazánková